​14.10.2018 • Dne 14. října 1758, před 260 lety, zaznamenal pruský král Friedrich II. Veliký v bitvě u saského Hochkirchu jednu ze svých nejtěžších porážek. Tato bitva představuje nejen jednu z významných kapitol sedmileté války. Je současně lekcí z vojenského umění, která si podržuje platnost do dnešních dnů. Kombinuje v sobě totiž takřka v exemplární podobě důsledek zásadního podcenění nepřítele, význam momentu překvapení i dopad nevyužití vojenského vítězství.

Po porážce u Domašova (psali jsme dne zde) se válečná štěstěna obrátila k Friedrichu II. zády. Vzápětí utrpěl krvavé ztráty od Rusů v bitvě u Zorndorfu a následně musel čelit rakouskému vpádu. Ten směřoval do Saska, země, kterou pruská vojska okupovala od roku 1756.

Po spěšném návratu z Braniborska se 11. září 1758 ujal Friedrich II. velení. Jeho cílem bylo donutit rakouská vojska, aby s ním svedla rozhodující bitvu. Doufal, že využije své převahy v manévru, neboť proti jeho asi 45 000 mužům, které měl k dispozici na saském bojišti, stála přesila asi 80 000 Rakušanů pod velením polního maršála hraběte Leopolda Josefa von Dauna. Po několika týdnech bezvýsledného manévrování se začala zhoršovat zásobovací situace Prusů. Friedrich II. proto přitáhnul do Hochkirchu, který byl blíže jeho vnitřním liniím, a zde zamýšlel vyčkat na příjezd zásobovacích kolón. Nebral přitom rad svých velitelů, kteří upozorňovali, že rakouský tábor se nachází v bezprostřední blízkosti; k předsunutým hlídkám to bylo jen asi dva kilometry. S maršálem von Daunem se Friedrich II. setkal na bitevním poli několikrát a oprávněně jej považoval za opatrného velitele. Netušil však, že mezitím onen opatrný velitel pojal plán. Plán nebyl ani odvážný, ani elegantní, ale sliboval vítězství.

V čem spočíval Daunův plán? Maršál von Daun si všiml, že pruské ležení, kde se nacházelo kolem 30 000 mužů, je rozloženo v podlouhlé severojižní linii, jejíž jižní konec se dotýká vesnice Hochkirch; svá polní opevnění Prusové orientovali především na západ, zatímco méně chráněná východní strana se opírá o hustý les. Maršál Daun nechal tedy kácet prostupy přes les, kterými zamýšlel vpadnout Prusům do týlu. Přestože dřevorubecké úsilí Rakušanů neušlo pruské pozornosti, žádného z velících důstojníků nenapadlo, že by mohlo mít jakýkoliv vztah k operačním záměrům.

Úder na pruský tábor zahájili Rakušané dne 14. října v 5.00 hodin ráno. Vzhledem k tomu, že stráže nebyly postaveny a většina vojáků stále ještě spala, došlo vzápětí ke skutečnému masakru. Největším úspěchem útočníků bylo, že se jim podařilo zmocnit se pruských baterií, s nimiž zahájili palbu do tábora. Pruští generálové Jamese Keith a Moritz von Anhalt-Dessau, kteří v noci bděli, okamžitě začali organizovat obranu. Přikázali provést bodákový protiúder s cílem získat svá děla zpět. V boji, který propukl, však Prusové ztratili soudržnost a organizaci, katastrofu pak dokonala dělostřelecká palba. Před úplným rozbitím zachránili Prusy mušketýři pluku 19 pod velením majora Siegmunda von Langen; odhodlání, s jakou vedli boj, získalo potřebný čas pro to, aby se zbytky pruských jednotek mohly stáhnout.

Kolem 7.00 hodiny se ve vesnici Hochkirch konečně ujal velení pruské obrany sám Friedrich II. Rozhodl provést výpad do tábora a vyhnat Rakušany. Ze záměru však obratem sešlo, neboť dělostřelecká koule dekapitovala Friedrichova švagra, prince Brunswick-Wolfenbüttelského, který měl vést útok.

Vzápětí na to, asi v 7.30 hodin, se Rakušané dostali do vesnice a po hodině a půl bojů se pruské jižní křídlo fakticky zhroutilo. Sám Friedrich II., pod kterým padl kůň, byl na poslední chvíli zachráněn svými husary. Naštěstí pro Prusy se kolem 10.00 hodiny podařilo utvořit obrannou linii severně od Hochkirchu, kam současně prchaly zbývající pruské jednotky. Jednotky generálů Hanse Joachima von Ziethena a Friedricha Wilhelma von Seydlitze vedly obrannou palbu, čímž umožnili provést uspořádaný ústup.

V té době již začaly boje utichat. Prusové vyklidili bojiště, které ovládli a které začali plundrovat Rakušané. Výsledek bitvy u Hochkirchu znamenal pro Friedrichova vojska katastrofu. Třetina mužů, asi 9500, byla ztracena a s nimi i pět generálů; Prusové museli odepsat všech 101 děl, 70 muničních vozů a velkou část svých koní. K dotvrzení pruského pokoření zůstalo na bojišti 28 praporů a 2 standardy.

Navzdory této katastrofě prokázalo Prusko obdivuhodnou životaschopnost. Sbor Wolfa Friedricha von Retzowa o síle asi 6000 mužů, který se nenacházel v táboře u Hochkirchu a zůstal netknut, se stal jádrem další pruské obrany. Navíc Rakušané nedokázali využít šanci, která se jim nabízela. Daun, místo aby rozkázal okamžitě zahájit pronásledování, několik následujících dnů zůstal nehnutě na místě, aby následně hleděl zajistit přezimování své armády. Čas, který Prusové získali, plně využili. Zanedlouho obnovil Friedrich II. bojovou sílu pruské armády, a ještě do konce roku znovu ovládl Sasko i Slezsko. Následující rok, rok 1759, byl proto opět ve znamení velkých bitev.

Autor: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+