12.7.2018 • Sedmiletá válka, která probíhala v letech 1756 až 1763, se řadí mezi rozhodující okamžiky světových dějin a citelně zasáhla i české země. Na české území totiž směřovaly tři kampaně pruského krále Friedricha II., a to v roce 1756, v roce 1757 a nakonec v roce 1758. Poslední tažení směřovalo přitom na Moravu, především proti pevnostnímu městu Olomouci.

V roce 1758 čelilo Prusko několikanásobné vojenské přesile. Na západě proti němu stála Francie a většina německých států, na severu Švédsko, na východě Rusko a na jihu rakouská monarchie. Friedrich II se proto rozhodl provést úder na rakouskou metropoli, Vídeň, se záměrem, že hrozba dobytí hlavního města přiměje Marii Terezii uzavřít s Pruskem mír anebo alespoň příměří. Doufal, že tímto krokem si pak uvolní ruce k boji s ostatními soupeři.

Na jaře roku 1758 vpadla pruská vojska v síle asi 40 000 mužů na Moravu. Postupovala od slezské Nysy přes Opavu a odtud na Olomouc. Proti nim stálo asi 45 000 mužů pod velením polního maršála Leopolda Maria Josef hraběte Dauna. Na počátku května se část pruských vojsk, asi 20 000 mužů, přiblížila k Olomouci. Dne 31. května, po vybudování první obléhací linie, pak Prusové zahájili ostřelování. Obléhacímu sboru velel maršál skotského původu James lord Keith, který se však již tehdy dopustil první chyby. Ostřelování zahájil příliš brzy a na velkou vzdálenost. Do doby, než byla vybudována druhá obléhací linie, a to blíže městských hradeb, byli obránci již zastříleni a způsobovali Prusům značné škody; kupříkladu byli schopni zničit dva jejich velké sklady munice (zobrazeno na rytině). Druhou chybu, kterou lord Keith udělal, bylo, že nedokázal Olomouc uzavřít úplně. To umožnilo relativně čilý kontakt mezi obránci a rakouskými silami; do města tak byly pravidelně přiváženy zásoby i čerstvé posily. Výsledkem bylo, že obránci byli materiálně mnohem lépe zabezpečeni než obléhatelé, kterým se nedostávalo střeliva ani potravin. Prusové navíc museli čelit četným výpadům z města.

Pruská vojska proto netrpělivě čekala na zásoby. Problém však představovala skutečnost, že cesta z Opavy do Olomouce byla ohrožována rakouskými vojsky. Hlavní pruské síly, tzv. krycí sbor, se nacházely v linii jižně a západně od Olomouce, a proti nim v prostoru Brodku u Prostějova a Dobromilic, asi 20 km na jih, stálo jádro rakouských vojsk. Nicméně část rakouských sil byla roztažena dále na severozápad, až ke Konicím, a v opačném směru až k Přerovu. Obě místa byla klíčová, neboť odtud bylo možno obchvátit jednoty Friedricha II. a vést přepad, který by směřoval proti pruským zásobovacím kontingentům.

Za této situace se Friedrich II. rozhodl, že všechny zásobovací kolony sloučí v jedinou, a to tak, aby množství doprovázejících vojáků odradilo jakéhokoliv útočníka. Současně přikázal, aby kolona postupovala po méně užívané cestě, tedy na trase Opava – Melč – Budišov nad Budišovkou – Domašov nad Bystřicí – Jílová – Dolany u Olomouce. Protože celá kolona měla na délku takřka 45 km, ani přeložení na méně frekventovanou cestu nemohlo zajistit její úplné utajení.

Dne 23. června se o chystaném transportu dozvěděl maršál Daun. Pověřil generály Gideona Laudona a Josefa Siskovicse, aby na kolonu zaútočili klešťovým úderem. Nicméně rakouský plán hned v počátcích málem ztroskotal na nedostatečné koordinaci. Armády obou generálů totiž postupovaly zvlášť a dne 27. června, kdy Laudon dorazil do Šternberka, ztratil kontakt se Siskovicsem. Navzdory tomu se následujícího dne rozhodl provést úder na pruskou kolonu u obce Dolní Guntramovice. Bylo to riskantní rozhodnutí, neboť proti jeho asi 4500 mužům stálo 7000 Prusů. Rakouské dělostřelectvo, které zahájilo palbu v ranních hodinách 28. června, však Prusy zcela překvapilo. Plukovník Friedrich Wilhelm von Mosel, velitel pruského ozbrojeného doprovodu, nicméně nepropadl panice; využil svou početní převahu a vzal rakouské pozice útokem. Po pěti hodinách bojů rozhodl Laudon ustoupit směrem na severozápad k obci Moravský Beroun.

Prusové se mohli cítit jako vítězové. Nejenže odrazili rakouský útok, ale ještě téhož dne se k oddílu plukovníka von Mosela připojily svazky vedené generálem Hansem Joachimem von Ziethenem. Celková síla pruského doprovodu tak stoupla na bezmála 20 000 mužů. Kdokoliv, kdo by chtěl za této situace napadnout pruskou kolonu, riskoval regulérní bitvu. Prusové nicméně ztratili jeden den pochodu, když se rozhodli, že po střetnutí stráví den v prostoru Nové Vésky na tzv. Modřínovém Poli, kde znovu seřadí jednotlivé zásobovací kolony a vojska.

K o to většímu překvapení došlo 30. června kolem jedenácté hodiny dopoledne. Na cestě mezi Novou Véskou a Domašovem nad Bystřicí zasáhla kanonáda pruské zásobovací vozy. To jednotky generála Siskovicse právě zahájily útok. Přestože proti rakouským jednotkám stála asi trojnásobná přesila, využil generál Siskovics výhodu vyššího místa na návrší podél silnice, odkud vedl boj. Pruský protiútok byl úspěšně odražen a než se stačili Prusové připravit na další, museli čelit úderu rakouské jízdy generála Laudona, který se znovu vrátil na bojiště a vyrazil proti pruskému týlu. Tím, že se Prusové museli soustředit na obranu svých zásobovacích vozů, nemohli využít svou početní převahu. Mezitím na bojiště dorazila zbývající část Laudonových vojsk, včetně dělostřelectva. Pod soustředěným tlakem ostřelování ze dvou stran nezbývalo Prusům než ustoupit. Jejich zkázu dokonalo rakouské jezdectvo, které proměnilo pruský ústup v úprk.

Prusové ztratili při střetu v Guntramovicích a během bitvy u Domašova odhadem přes 4000 mužů. Tyto ztráty by nebyl problém nahradit, avšak celá zásobovací kolona byla buď rozprášena anebo v rukách Rakušanů. V tom i dva miliony pruských tolarů na žold vojskům před Olomoucí.

Bez posil, bez menáže a bez střeliva nemohl Friedrich II. pokračovat v obléhání Olomouce. Již 2. července, dva dny po bitvě u Domašova, obléhání ukončil. Pruské vojsko ustoupilo směrem na Moravskou Třebovou a pak dále do severovýchodních Čech. Ale ani tam se neudrželo a zanedlouho vyklidilo území českých zemí úplně. Střetnutí u Domašova dnes připomíná památník v obci, anebo několik ukořistěných trumpet, které jsou k vidění ve vídeňském válečném archivu.

O osudu obležené Olomouce bylo rozhodnuto u Domašova. Bitva plně prokázala, že i vojsko, kterému velí tak nadaný stratég, jakým Friedrich II. bezesporu byl, nezmůže nic, nemá-li dostatek zásob a munice. A právě na tom ztroskotalo celé Friedrichovo moravské tažení a s ním i plán vyřadit Rakousko z války. Sedmiletá válka měla pak pokračovat ještě dalších pět let.

Autor: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+