​1.8.2018 • 8. srpen 1918 se do dějin zapsal jako černý den německé armády! Okamžikem, kdy se válečné štěstí, které dosud přálo spíše Německu a s ním spojenému Rakousko-Uhersku, definitivně obrátilo ve prospěch zemí Dohody, tedy Francie, Spojeného království a Spojených států amerických. V „devadesáti devíti" dnech, které následovaly, byla první světová válka rozhodnuta vítězstvím dohodových zemí a jejich spojenců. Mezi nimi bylo i Československo! I to je důvod připomenout, co se právě před sto lety stalo.

Na jaře roku 1918 podniklo Německo pokus rozhodnout válku sérií mohutných ofenziv. Psali jsme zde. Ač se přiblížilo na dostřel Paříže, v druhé bitvě na Marně byl další jeho postup zastaven. Dohodové země, sice oslabené porážkou Ruska, získaly 6. dubna 1917 nového spojence, Spojené státy americké. Nicméně jejich nesmírný potenciál se začal projevovat až v roce 1918. Kromě vojenské síly USA, která byla v okamžiku skončení války rovnocenná britské, je nutno zohlednit objem jejich válečné výroby a hospodářskou a finanční pomoc, která směřovala Francii a Spojenému království.

Stodenní ofenzívu zahájila bitva u Amiens. Dne 8. srpna 1918 udeřila na německé pozice v prostoru východně od města Amiens síla asi deseti divizí; ty byly rozděleny mezi britskou 4. armádu, která se skládala z britského jízdního, britského třetího, australského a kanadského armádního sboru, a francouzskou 1. armádu. Místo útoku bylo zvoleno z důvodu, že zde německé zákopy tvořily nepříliš hluboký výběžek do dohodového území. Oproti minulým bitvám rozhodli se Britové změnit taktiku. Úder neměla nyní vést pěchota, ale tanky. Každému ze čtyř armádních sborů byl podřízen jeden tankový svazek; Australanům a Kanaďanům tanková brigáda, která každá měla čtyři tankové prapory a přes 150 tanků, především typu „Mark V", oběma britským sborům pak dohromady tři tankové prapory. Výsledek nasazení tanků byl okamžitý. V australském a kanadském sektoru, kde byla jejich koncentrace největší, se již do poledne podařilo prolomit linii do hloubky asi 5 km. Do večera měl průlom hloubku již 10 km a šíři 20 km. Mnohem důležitější, než samotný průlom se však ukázala být otázka morálky. Německý voják, na něhož byly kladeny mnohem vyšší nároky, než tomu bylo u dohodových vojsk, a také po mnohem delší dobu, již odmítal dál bojovat; zvlášť za situace, kdy zásobování fronty nezbytnými potravinami, výzbrojí a municí začalo postupně váznou. Výsledkem bylo asi 30 000 zajatých Němců. Není divu, že náčelník generálního štábu polního vojska, maršál Paul von Hindenburg, označil 8. srpen za černý den německé armády.

Bitva u Amiens nebyla zamýšlena jako počátek dohodové ofenzivy, porážka Němců však naskytla příležitost, kterou nebylo radno promarnit. Vzápětí proto na návrh vrchního velitele západní fronty maršála Ferdinanda Foche připravili Britové novou ofenzívu. Ta byla zahájena dne 21. srpna a zatlačila Němce o více než 50 km na východ. Součástí bojů byla i tzv. druhá bitva u Arrasu; ve skutečnosti se jednalo o čtvrtou bitvu v tomto prostoru během první světové války, v roce 1915 zde, například, bojovala československá rota Nazdar. Mezitím v úderech pokračovali i Francouzi. Jejich 10. armáda zvítězila ve dnech 17. až 29. srpna v druhé bitvě u Noyonu.

V září intenzita dohodového náporu ještě vzrostla. Během bitvy u Savy-Dallon dne 10. září se francouzská 1. armáda přiblížila k německé Hindenburgově linii a v bitvě u Vauxaillonu dne 14. září též i francouzská 10. armáda. Britové dostihli Francouze dne 18. září, když zvítězili v bitvě u Épehy. Před Dohodou stál nyní obtížný úkol. Pokud hodlala vojensky porazit Německo, nezbývalo než prorazit Hindenburgovu linii, zvanou též Siegfriedová linie. Ta představovala pásma opevnění, v tom množství betonových pevností, které se táhly do hloubky několika desítek kilometrů. V době, kdy byla linie vystavěna, tedy v letech 1916 a 1917, byla považována za fakticky neprostupnou. Naproti tomu roku 1918 mohla Dohoda použít tanky, zbraň, se kterou tvůrci linie nepočítali.

Úder na Hindenburgovu linii byl zahájen dne 26. září 1918 v rámci ofenzívy na Meuse-Argonne, kterou vedla francouzská 4. a 5. armáda a americký expediční sbor, jenž tvořily dvě armády. O tři dny později udeřili na německá postavení Britové; jejich 4. armáda, která se skládala z Britů, Australanů a Američanů, zahájila bitvu u kanálu St. Quentin. Oba údery se rozpadly na řadu bitev, klíčovou se pak stala druhá bitva u Cambrai. Právě tehdy, dne 8. října, se podařilo 1. a 3. britské armádě prorazit linii. Tímto okamžikem se současně změnila celková strategie Dohody. Do té doby totiž představitelé dohodových zemí usilovali o to, porazit Německo v roce 1919. Nyní se však naskytla příležitost rozhodnout válku ještě do konce roku 1918.

Francouzi, Britové a Američané proto dále stupňovali válečné vypětí. Následovaly postup na Sellu, bitvy u Courtrai, u Mont-d'Origny, u Selle, u Serre, u Valenciennes, u Sambre, druhá bitva u Guise, ale především bitva u Thiérache, která pokračovala až do poslední minuty první světové války.

Z pohledu Dohody žádná stodenní ofenzíva fakticky neexistovala. Každá dohodová mocnost jen reagovala na aktuální vývoj válečné situace; co však bylo pro všechna vojenská rozhodnutí společné, to bylo úsilí co nejdříve ukončit válku, a ukončit ji vítězně. Naopak pro Německo představovaly závěrečné měsíce první světové války od 8. srpna do 11. listopadu fakticky sled jedné porážky za druhou, jako kdyby čelilo koordinovanému útoku v rámci jediné rozsáhlé ofenzívy. Stodenní ofenzíva byla nejenom sledem bitev, ale současně představuje i samostatnou etapou první světové války. Počínaje bitvou u Amiens totiž skončilo období zákopové války a do průběhu válečných operací znovu vstoupil prvek manévru. Ten prokázal, že ač v zákopech lze vést válku, že ač ji lze vést i několik let, že v zákopech válku vyhrát nelze.

Autor: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+