​23.3.2018 • V posledním roce první světové války, na jaře 1918, spustilo Německo na západní frontě postupně pět rozsáhlých ofenzív. Ty vešly ve známost pod souhrnným názvem jarní ofenzíva anebo jako Ludendorffova ofenzíva, a to podle svého strůjce, generála Ericha Ludendorffa, hlavního ubytovatele v německém nejvyšším velení. Podle množství nasazených vyšších svazků i počtu mužů představuje jarní ofenzíva jednu z nejrozsáhlejších útočných operací první světové války.

Na jaře 1918 se Německo nacházelo v poněkud neobvyklé situaci. Rusko, jeho hlavní soupeř na východní frontě bylo v rozkladu a počátkem března podepsalo mírovou smlouvu. Poprvé po čtyřech letech konfliktu nemuselo Německo vést válku na dvou frontách. Nicméně na západní frontu, klíčové válčiště první světové války, začaly v této době přicházet čerstvé síly Spojených států amerických. Nejvyšší německé velení se rozhodlo využít onoho nepříliš dlouhého období, než se Spojené státy plně zapojí do války, a vrhnout uvolněné jednotky z východní fronty směrem na západ, a to s jediným cílem, totiž přinést zvrat v dosud patové válečné situaci.

První ze série ofenzív měla krycí jméno Michael (kódové označení města St. Quentin) a byla zahájena dne 21. března. Často se lze setkat i s názvem Kaiserschlacht, císařova bitva. Směr německého úderu udávala spojnice měst St. Quentin a Amiens; poté se měl postup stočit směrem na severozápad, čímž mělo dojít k zatlačení Britů až na pobřeží průlivu La Manche (viz též mapku, na které se učí studenti amerického West Pointu). Generál Ludendorff záměrně směřoval svou ofenzívu do místa styku britských a francouzských armád. Předpokládal totiž, že německý postup vyděsí Francouze, kteří ustoupí bránit Paříž, a úder proto vší silou dopadne na britské jednotky, které pak definitivně opustí území Francie. Podle optimistických představ by pak osamocené Francii nezbylo, než požádat o příměří.

Kromě materiální stránky ofenzívy rozpracovalo německé vrchní velení novou útočnou taktiku. Jejím hlavním prvkem byla skutečnost, že v čele úderu postupovaly speciálně vycvičené úderné jednotky (Sturmtruppen); ty byly vytvářeny výhradně na základě dobrovolnosti z řad zkušených vojáků, kterým byla navíc udělena výrazná taktická autonomie, a to na všech velitelských stupních od družstva po prapor. Jejich taktika se výrazně odlišovala od stávající prvoválečné praxe. Jednotlivá úderná družstva se totiž vyhýbala hlavním obranným postavením a pronikala nejméně chráněnými místy fronty. Úderné jednotky taky znovu po letech bezvýsledných bojů přinesly na bojiště moment překvapení. Jejich útok nepředcházela rozsáhlá bubnová palba, jak bylo jinak obvyklé. Naopak, úkolem úderných jednotek bylo nejdříve nepozorovaně proniknout do pozic nepřítele a poté, pod krytím přesně zaměřované palby (a to bez zastřelování!) a palby plynových nábojů, zahájit útok. Tempo postupu tak v této nové taktice udávali ti nejrychlejší, nikoliv nejpomalejší, jak bylo předtím běžné!

V 9.40 hodin ráno 21. března se zvedly ze svých pozic tři německé armády o celkové síle 61 divizí. Proti nim stálo zpočátku jen 14 britských divizí. I v důsledku této početní převahy se úspěch dostavil okamžitě. Během několika následujících dnů postoupili Němci 65 km do hloubky nepřátelského území. Příčinou rychlosti postupu byla kombinace řady faktorů. Je pravda, že úder dopadl na méně bráněný úsek fronty, ale rozhodující bylo, že se jednalo o dobře připravenou ofenzívu a že Němci maximálně využili momentu překvapení. Bohužel pro německou stranu nedokázalo jeho vrchní velení plně rozvinout nabízené možnosti, především rozvíjet úder tam, kde vojska postupovala nejrychleji. Sám Ludendorff, navzdory svému vlastnímu plánu, nejvíce posiloval ty armády, které zaznamenaly nejmenší postup. V důsledku toho se dne 4. dubna ofenzíva zastavila. Nepodařilo se tedy dosáhnout rozhodujícího cíle, tedy vytlačit Brity z kontinentu.

Znovu se o to Ludendorff pokusil již 9. dubna, kdy nechal zahájit operaci Georgette. Ta udeřila na severní křídlo britského expedičního sboru. Po prvotním zděšení se však i zde postup zastavil po proniknutí do hloubky asi 15 km. Nicméně Ludendorff nemínil přejít do defenzívy a zahájil ještě další tři útočné operace, Blücher-York, Gneisenau a Marneschutz-Reims. Jejich výsledek byl ale v zásadě totožný. Po překonání hlavních obranných linií dohodových mocností se německý postup vždy po několika kilometrech zastavil. Během poslední operace, Marneschutz-Reims, se však stalo něco překvapivého. Němci, kteří již podruhé během první světové války došli až k řece Marně, nejenže museli svou ofenzivu ukončit, ale 18. července definitivně zastavit své útočné pokusy. Dohodové mocnosti, nyní posílené o americké jednotky, přešly do generální ofenzívy, a to na celé délce fronty.

V celkové bilanci jarní ofenzívy je nutno v prvé řadě zdůraznit fakt, že skutečně měla potenciál přinést zvrat ve válce, a to ve prospěch Německa. Avšak z řady důvodů k tomu nedošlo. Především německé vrchní velení nebylo důsledné v naplňování cíle ofenzívy. Zatímco u nevelkých manévrů trvalo na tom, aby přesně kopírovaly stanovený operační plán, v případě rozsáhlých útoků celých armád naopak nepříliš zdařile improvizovalo. Navíc ne všichni němečtí velitelé přijali nový způsob vedení války; dělostřeleckou přípravu v jejich sektorech tak předcházelo zastřelování a útok vedla i nadále řadová pěchota. V průběhu jarní ofenzívy přišli Němci takřka o půl miliónu mužů, Britové a Francouzi zaznamenali asi 600 000 mrtvých, zraněných anebo pohřešovaných. Zatímco však dohodové mocnosti mohly své ztráty snadno nahradit, Němci již žádné rezervy neměli.

Autor: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+