3.10.2012 • Dne 6.
října si připomeneme další památný den resortu Ministerstva obrany. Je jím den,
kdy jednotky 1. československého armádního sboru v SSSR
v rámci mimořádně krvavých bojů karpatsko-dukelské operace dosáhly
předválečné čs. hranice u města Dukla. Karpatsko-dukelská
operace byla útočná operace sovětských a československých vojsk na
severovýchodním Slovensku na podzim roku 1944, která měla spojit povstalecké
síly slovenského národního povstání se sovětskými armádami.
Od karpatsko-dukelské operace uplynula již doba
odpovídající téměř jednomu lidskému životu. Přesto se přírodě ani člověku
nepodařilo zahladit stopy urputných bojů. Za sychravých dnů působí tato místa i
dnes na své návštěvníky jaksi tísnivě. Možná je to dáno nesmírným utrpením lidí
a zvířat během bojů, které se tu tehdy odehrály.
Dukla, pojem velice často užívaný v období
komunistické totality. Symbol společně prolité krve po boku mocné a vítězné
Rudé armády. Pojem však pro většinu lidí velmi obecný. Nejlépe nejmenovat jména
hrdinů. Vždyť většina velitelů ať sboru, brigád či praporů byla po roce 1948
z armády vyhozena, poznala komunistické lágry nebo byla dokonce ve
vyšetřovací vazbě umučena.
Přesto je účast 1.
československého armádního sboru v karpatsko-dukelské operaci největším a
nejvýznamnějším bojovým vystoupením našich zahraničních vojenských jednotek. Je
i určitým pojítkem východního a západního odboje. Více jak 150 velitelů mělo za
sebou boje na Středním východě či přišli z Velké Británie. Až na výjimky byli
pro 1. čs. armádní sbor značným přínosem a bez jejich přítomnosti by sbor
fungoval jen stěží.
Ztráty sovětské 38. armády činily
na 85 000 padlých, raněných a nezvěstných. 1. československý armádní sbor
ztratil během bojových operací na Dukle téměř 1100 padlých, asi 4330 raněných a
téměř 100 nezvěstných, tj. celkem téměř 6500 osob. Německé ztráty se odhadují
na 52 000 padlých a raněných, 183 tanků a samohybných děl, 73 obrněných
transportérů, 683 aut, 483 děl, 354 minometů, 2410 kulometů aj.
Přes veliké úsilí útočících vojsk
karpatsko-dukelská operace nesplnila svůj účel. Slovenskému národnímu povstání
pomohla jen nepřímo tím, že německé velení nemohlo uvolnit vojska na rychlou
likvidaci povstání. Operace také nepřinutila německé velení stáhnout vojska
z jiných úseků fronty. Bránící se vojska využila záloh v rámci svazků
skupiny armád „Nordukraine“ a neměla větší vliv na celkovou situaci na východní
frontě.
Příčin neúspěchu bylo mnoho:
- rychlost přípravy a chybný plán operace, nereálné
tempo postupu a podcenění německé obrany. I samotný velitel 1.
ukrajinského frontu maršál Koněv je současnými ruskými historiky
hodnocen kriticky.
- vyčerpanost sovětských vojsk předchozí letní
ofenzívou.
- nepodařilo se utajit směr a začátek operace.
Německá armáda před útokem vyklidila první obranné pásmo. Mohutná
dělostřelecká příprava Rudé armády tak dopadala do prázdného prostoru. Tak
se německá vojska vyhnula zničení a mohla se stáhnout do dalších obranných
pásem.
- obtížnost horského terénu bez komunikací, hloubka
nepřátelské obrany, studené lijáky, rozmoklá jílovitá zem a množství
minových polí bylo největší překážkou pro postupující vojska. Do té doby
vedla Rudá armáda boje na rovinách Ukrajiny, Běloruska, kde využívala
masové nasazení tanků v širokém pásmu. Zde byl tento postup znemožněn
úzkými údolími a soutěskami, kde vyřazení čelního tanku znamenalo
znehybnění celé kolony.
- rok 1944 znamenal pro Německo rok porážek. Konečně
došlo k otevření druhé fronty vyloděním Spojenců ve Francii. Také satelitní
státy Německa hledali způsob, jak se z tohoto svazku vymanit. Na
stranu Spojenců přešla Itálie, Rumunsko, Bulharsko, Finsko, cestu hledalo
Maďarsko, Slovensko. Mohl tak vzniknout dojem, že Německo je na kolenou a
v počátcích rozkladu. Německá armáda si přesto zachovala vysokou
morálku a bojeschopnost až do začátku května 1945. Tato zarputilost však
přinesla statisíce zbytečných obětí a nenahraditelné materiální ztráty.
Přesto nelze říci, že
karpatsko-dukelská operace byla operace marná. Boj proti teroru a nesvobodě
nemá jen vítězné a snadné cesty.
Autor: Pavel Pazdera, Petr
Podroužek, foto: archiv ÚVA-VHA Praha
