Se svými zážitky a zkušenostmi z druhé světové války se v pondělí 5. března 2012 podělili váleční veteráni  − brigádní generálové Alexander Beer, Miloslav Masopust a plukovníci Emil Boček, Pavel Vranský − se studenty Univerzity obrany.  Beseda se konala pod patronací Asociace Vojáci společně, pod jejíž záštitou proběhnou na univerzitě letos další tři podobné akce.

Na akademické půdě školy veterány přivítal rektor Univerzity obrany profesor Rudolf Urban, který zdůraznil význam podobných setkání pro výchovu studentů k vlastenectví a na tradicích. Hovořili spolu také na téma mezigeneračních vztahů a hodnotového systému mládeže. Z krátkého setkání si veteráni odnesli pamětní listy a medaile rektora-velitele Univerzity obrany. 

Atmosféru k besedě navodilo promítnutí filmové koláže „Boj za svobodu“, mapující období od vzniku armády Československé republiky, přes zahraniční a domácí odboj za II. světové války až po současnost.  Po krátkém exkurzu do historie následovalo vystoupené jednotlivých válečných veteránů a neformální beseda se studenty.

Nahlédnutí za oponu válečných zážitků umožnil přítomným vitální pětadevadesátiletý generál ve výslužbě Alexander Beer líčící těžké boje na východní frontě, kde byl také zraněn: „U Sokolova jsem utrpěl průstřel stehna, dokonce mi hrozila amputace. Ten, kdo tam nebyl, neví, co je tvrdý boj. Šli jsme do něj s nasazením, že možná položíme svůj život,“ uzavírá vzpomínky z války.

Jedenadevadesátiletý plukovník ve výslužbě Pavel Vranský vzpomínal na svůj odchod do Polska v roce 1939, později do SSSR, odkud putoval na střední východ, kde se formovala československá jednotka, na své nasazení v Tobruku a Bejrútu, absolvování leteckého výcviku ve Velké Británii a na Bahamských ostrovech a na své první lety. Bývalý absolvent protiponorkového výcviku zaujal své posluchače vyprávěním o hledání válečných ponorek.

Osmaosmdesátiletý brigádní generál ve výslužbě Miloslav Masopust se ve svých vzpomínkách vrátil do doby svého vstupu do čs. armády, kam vstoupil spolu se svým otcem v roce 1944 v Rovně, a působení v samostatném praporu tankových samopalníků, kde byl velitelem až do svého zranění. Dále zmínil svou úlohu u 5. dělostřeleckého pluku a svou účast v Slovenském národním povstání.

O epizody ze svého vojenského života se podělil také devětaosmdesátiletý plukovník letectva ve výslužbě Emil Boček, který koncem roku 1939 odešel z domova ani ne sedmnáctiletý do Bejrútu. O rok později se přihlásil k letectvu a po absolvování pilotního výcviku se stal jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů. Sloužil jako mechanik u 312. stíhací perutě a později jako pilot-stíhač u československé 310. stíhací perutě.

„Jsem rád, že vojáci mají o besedy s veterány zájem,“ sdělil na závěr besedy se studenty Emil Boček a dodal: „Minulý rok jsme absolvovali čtyři podobné besedy na útvarech v Lipníku, Krnově, Vyškově a Hrabyni.“

Emil Boček si myslí, že smyslem besed je, „aby mladí lidé, především vojáci pochopili důvody, proč jsme v době 2. sv. války odcházeli do zahraniční armády“. Dále dodává: „Chtěli bychom také přispět k posílení vlastenectví a mezigeneračních vztahů. Mladým vojákům bychom rádi vštípili zásady, aby svou práci brali jako své poslání, tak jsme to brali my.“

Pondělní setkání bylo ukončeno autogramiádou válečných veteránů.

Autor: Zdeňka Dubová​​​​