Středeční odpoledne 4. května 2011 patřilo na Univerzitě obrany prezentaci nové knihy akademického pracovníka Univerzity obrany docenta PhDr. Františka Hanzlíka, CSc., s názvem „Bez milosti a slitování“ s podtitulem „B. Reicin, fanatik rudého teroru“. Proběhla v Klubu UO za účasti děkana Fakulty ekonomiky a managementu plukovníka Ing. Vladana Holcnera, Ph.D., starosty MČ Brno Královo Pole Ing. Ivana Kopečného, vedoucího oddělení Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunizmu Mgr. Edvarda Kočvary, zástupců partnerských občanských sdružení, příslušníků a studentů školy.

Svou novou publikaci, která vznikla v rámci řešení výzkumného záměru Fakulty ekonomiky a managementu při řešení dílčího úkolu – perzekuce důstojnického sboru armády po únoru 1948 představil přítomným její autor. Přiznal, že nejtěžším bylo najít správný titul, což se nakonec podařilo. Upozornil na to, že knížka přináší dosud neznámá a nezveřejněná fakta ze zákulisí boje o moc v Československu, o zneužívání tajných služeb komunistickou stranou do února a nemilosrdně pak po únoru 1948, a pozadí politických procesů počátkem padesátých let.

Historiku Františku Hanzlíkovi se tak podařilo to, o čem mnozí badatelé sní. V průběhu dlouholetého studia archivních pramenů postupně objevil unikátní dokument komunistického režimu v Československu. Na jeho základě se v širším záběru doby věnuje tajemným a fámami opředeným osudům a činnostem Bedřicha Reicina (1911 – 1952), jednoho z hlavních aktérů komunistického převratu v únoru 1948 a skrytě jedné z nejmocnějších osob v poválečné ČSR. V letech 1945 – 1948 stál v čele nechvalně známé tajné služby, obávaného obranného zpravodajství, vojenské kontrarozvědky úzce spolupracující s tajnou Státní bezpečností. Do náhlého zatčení v únoru 1951 vykonával funkci náměstka ministra národní obrany. Vlastní soudruzi ho nesoudili za skutečné zločiny, jichž se dopustil a byl za ně zodpovědný (justiční vraždy, mučení, loupeže, provokace), ale v r. 1952 byl odsouzen a popraven ve vykonstruovaném politickém procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského.

Knížka, kterou vydalo nakladatelství Ostrov, je výsledkem dlouholetého studia archivních pramenů doma i v zahraničí. Mnohé materiály byly získány i v průběhu přípravy dokumentárních televizních programů, které přinášely nové informace, ale také mnohé otázky. Publikace je snahou autora odpovědět alespoň na jejich část.

Na téma nové knihy s autorem     

Co vás motivovalo k napsání této knihy?

Dlouhodobě se zabývám problematikou působení vojenského obranného zpravodajství a ostatních tajných služeb v zápase o politickou moc v poválečném období (1945-1955). Bedřich Reicin stál v čele nechvalně známého obranného zpravodajství v armádě od ledna 1945 do podzimu 1948. Také později činnost obranného zpravodajství významně ovlivňoval z pozice náměstka ministra národní obrany pro kádrovou práci. Měl osobní výrazný podíl na perzekuci vojáků po únoru 1948. Jeho působení, především v období předmnichovské republiky, v období protektorátu až do jeho odchodu do SSSR v říjnu 1940 bylo zahaleno rouškou tajemství, stejně jako jeho úloha v poválečném období. Proto jsem se snažil získat fakta a informace o jeho skutečné úloze v uvedeném období.

Jak jste získal stěžejní a potřebné materiály?

V letech 1985-1992 jsem pracoval na dizertační práci – Formování důstojnického sboru československé armády v letech 1944-1948. Velmi často jsem se setkával se jménem Bedřich Reicin. Podklady pro knihu jsem získal systematickým studiem rozsáhlých archivních materiálů ve Vojenském historickém archivu, v Archivu bezpečnostních složek (dříve Archivu Ministerstva vnitra), v Národním archivu, ve Slovenském národním archivu v Bratislavě a v Archivu Čechů a Slováků v Chicagu. Důležitým zdrojem informací byly i podklady pro dokumentární pořady v České televizi, na jejichž natáčení jsem se podílel. Byly to např. pořady Šest dnů, které otřásly demokracií z r. 1998, B. Reicin člověk a moc z r. 2002 a desítka dalších dokumentů a diskusních pořadů. Jen při přípravě dokumentu k Reicinovi bylo natočeno více jako 18 hodin rozhovorů s pamětníky a s těmi, kteří jej osobně znali.

Setkal jste se při sbíraní informací ke knize s významnými osobnostmi?

Při psaní knihy jsem využil výsledky rozhovorů s pamětníky, které jsme realizovali při přípravě televizních dokumentů. Jednalo se o rozhovory s velmi zajímavými osobnostmi. Několikrát jsem měl možnost hovořit osobně např. s genmjr. doc. Ing. Oldřichem Kvapilem, CSc., arm. gen. Tomášem Sedláčkem, genmjr. Rudolfem Krzákem, genmjr.. Antonínem Špačkem. Vzhledem k tomu, že jsem členem Společnosti pro vědu a umění, která sdružuje významné osobnosti z oblasti vědy a umění, žijící v exilu, měl jsem možnost setkat se na světových kongresech i s pamětníky žijícími v zahraničí (v USA, v Kanadě a v Anglii) – gen. Milošem Knorrem, plk. Františkem Kaplanem, plk. Miloslavem Bittonem-Kratochvílem a s řadou dalších osobností. Jejich osobní svědectví, ale i dokumenty a fotografie, které jsem získal touto cestou, byly cenným zdrojem informací využitých v publikaci.

Máte  z těchto setkání nějakou perličku?

Při rozhovorech s pamětníky zaměřených na perzekuci vojáků po únoru 1948 jsem se setkal se členem Vojenské sekce Konfederace politických vězňů, bývalým příslušníkem 311. bombardovací perutě v Anglii, který byl v 50. letech vězněn a po roce 1989 rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Při rozhovorech mi sdělil, že byl od roku 1949 dlouhá léta vězněn a propuštěn z vězení až na amnestii prezidenta L. Svobody v květnu 1968. Při každé příležitosti vystupoval jako rozhodný antikomunista. Až několik roků po jeho smrti jsem v Národním archivu náhodně objevil materiály, ze kterých vyplývalo, že byl v roce 1949 a v roce 1968 opakovaně odsouzen na pouhých 6 měsíců vězení za pokus o ilegální opuštění republiky. Skutečně byl propuštěn na amnestii prezidenta republiky v květnu 1968, ale po uplynutí pěti měsíců jeho trestu. Od roku 1946 až do roku 1964 byl členem KSČ. Ze strany byl vyloučen v roce 1964 pro krádež na pracovišti. Uvedený příklad dokládá, že je třeba získaná fakta i informace pečlivě ověřovat z několika různých, na sobě nezávislých zdrojů, před jejich zveřejněním o což jsem se ve své publikaci snažil.

Jakou dobu jste trávil nad psaním knihy?

Pokud nepočítám přípravu podkladů, trvalo napsání rukopisu více než jeden rok. Původně byl rozsah rukopisu, dokumentů a fotografií značně rozsáhlejší, než je konečná verze knihy. S ohledem na výslednou cenu knihy musel být rukopis zkrácen a byly vypuštěny některé dokumenty a fotografie.

Jak byste motivoval čtenáře k přečtení vaší knihy?

Kniha není pouze o osobě B. Reicina. Přináší poznatky o složitosti doby, v níž Reicin žil a také svědectví o různém chování lidí, kteří zastávali významné pozice ve státě, v armádě, v tajných službách i v dalších institucích. Obsah knihy je až neskutečně nadčasový. V jiné historické době se setkáváme s jevy, které se vyskytují i v současnosti a které až příliš připomínají dění ze současnosti. Zneužívání funkcí k vlastnímu obohacování, tajné fondy, sledování politických protivníků, odposlechy telefonů i další praktiky neslučitelné s principy fungování demokratické společnosti se vyskytovaly zcela běžně v celém poválečném období. V každém případě dle mého názoru přináší obsah knihy poučení i pro současnost.

Chystáte se v budoucnu napsat další publikaci?

V souvislosti s osudem B. Reicina, který byl odsouzen jako člen „Protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského“ k trestu smrti a popraven dne 3. prosince 1952 jsem měl možnost při studiu archivních pramenů blíže nahlédnout do zákulisí politických procesů z 50. let a do souvislostí perzekucí po únoru 1948. Jsem přesvědčen, že právě nevyřešené problémy, související s vývojem po únoru 1948 dodnes rozdělují naši společnost. Proto bych se chtěl v budoucnu věnovat problematice zákulisí politických procesů v 50. letech, snahám o rehabilitaci nezákonně postižených a důsledkům nedůsledně provedených rehabilitací pro současnost.

Autor: Zdeňka Dubová, rozhovor: Jiřina Polcrová​