Necelých dvěstě kilometrů od města Kourou, ležícího ve Francouzské Guayaně, se nachází středisko pro výcvik v rovníkové džungli (CEFE) založené v roce 1987. Výcvik probíhá ve velice náročných podmínkách na devíti stech hektarech hustého pralesa. Džungle, v níž vojáci žijí dva týdny zcela samostatně, je plná nástrah jako hustá vegetace, špatná viditelnost, neskutečná vlhkost, občasný déšť, útoky hmyzu, jedovatá havěť jako hadi, žáby, pavouci či housenky. Aby přežili, musejí se naučit využívat přírodní zdroje – jíst jedlé rostliny, klást pasti, stavět přístřešek, rozdělávat oheň, rozeznávat nebezpečí a zvládnout první pomoc při orientaci v džungli.
Své zkušenosti z vyčerpávajícího kurzu přežití mají také studenti Univerzity obrany průzkumné specializace četaři Petr Homola a Jiří Sedlák, kteří jej absolvovali letos od 9. do 30. března. Nejprve strávili několik dní ve Francii, kde je spolu s posluchači francouzské vojenské školy pro důstojníky a poddůstojníky École Militaire Interarmes čekala základní příprava a seznámení s obsahem kurzu. V sobotu 12. března pak odletěli s celou skupinou do Francouzské Guayany na samotný výcvik. Bylo v něm celkem dvaadevadesát studentů a absolventů školy, z toho čtyři dívky. Rozděleni byli do čtyř výcvikových čet a výcvik vedli instruktoři z francouzské Cizinecké legie.
Na oba studenty čekaly obtížné úkoly při nekonečných pěších přesunech v pralese, absolvovali také několik překážkových drah ve vodě, v bahně i na stromech. V rozhovoru prozradili, že v průběhu nejtvrdší části výcviku (čtyři dny a tři noci) pili vodu z bahnité řeky a jedli to, co v džungli našli nebo ulovili. „Obdrželi jsme pouze mačetu, buzolu, píšťalku, zapalovač, repelent, sůl a tablety na úpravu vody. Ulovit se nám toho moc nepodařilo, takže jsme se živili různými plody,“ řekli oba po svém návratu. Chytili pouze opice. V četě Petra Homoly jednu, v četě Jiřího Sedláka dvě. Ty jsou tam však nemocné, tudíž se nesmějí jíst, a tak je vyměnili za rýži. Jedna opice rovná se kilo rýže. Ale najezte se z toho, když je vás na to dvacet! Zavděk dali také rejnokovi nebo krabům, které uvařili ve slané vodě, a byla polévka. Inu, hlad je nejlepší kuchař, protože prý docela chutnala. Zasytit pomáhaly také plody, chutí podobné našim bramborům, nebo vršky palem připomínající kedlubnu.
Prodírali se džunglí, klestili si cestu mačetou, plavili se na člunech, stavěli přístřešky pro přespání či uložení věcí, překonávali připravené překážkové dráhy. „Nejhorší bylo prodírání blátivým marastem do půli těla. To jsme pak byli vděčni za déšť, který byl naším neustálým průvodcem, protože z nás spláchl všechnu tu špínu,“ vzpomíná Petr Homola. K tomu si představte nebezpečné moskyty – způsobující malárii, mušky vyvolávající nekrózu tkáně, či housenky a žáby, z nichž některé druhy můžou být smrtelně jedovaté. Proto je nutné preventivní očkování.
Výcvik byl pro ně těžší o to, že každý z nich byl zařazen do jiné čety, a tak spolu neměli možnost často mluvit. To bylo náročné zejména na psychiku. Veškeré pokyny probíhaly ve francouzštině, a tak byli odkázání na tlumočení svých kolegů do angličtiny.
„Došli jsme k poznání, že v týmu se v džungli přežít dá, ale pro jednotlivce by to bylo náročnější, možná i smrtelné,“ míní Petr Homola a dodává: „Uvědomil jsem si také, že v těžkých situacích má člověk více síly, než si myslí. A že když se vydám někam do přírody u nás, budu se cítit jako v bavlněné postýlce.“ Jiří Sedlák se v džungli naučil většímu respektu vůči přírodě a posunulo to jeho hranici psychického vnímání. Nyní je odolnější. Oba se shodují v tom, že získali zkušenost k nezaplacení. Jejich šance na přežití v extrémních podmínkách jsou dnes daleko větší.
Text: Mgr. Zdeňka Dubová, foto: EMI Saint-Cyr
