„Takže to, že budu chemikem bylo jakoby asi určeno povoláním mého otce. Chemie mi učarovala a dával jsem jí přednost před mnoha jinými zálibami, které jsme jako kluci měli,“ svěřil se mi nedávno prezidentem republiky jmenovaný třiapadesátiletý profesor z královéhradecké katedry toxikologie Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany.

Naše setkání se uskutečnilo v Hradci Králové v památkově chráněné budově z roku 1937, kde mají vojenští toxikologové již téměř 60 let své hlavní zázemí. „V roce 1973 jsem nastoupil do Valašského Meziříčí na Vojenskou střední odbornou školu chemicko-technologickou, která se od podobné klasické školy lišila snad jen tím, že jsme nosili uniformy a dělali trošku jiné pokusy než civilní studenti. Škola připravovala praporčíky chemického vojska. A já chtěl být přece chemikem,“ začal rozplétat své životní osudy usměvavý podplukovník.

Po škole ho osud zavál do Jihlavy k protiletadlové brigádě, potom do Havlíčkova Brodu, kde působil jako velitel roty a po dalším roce se dostal na vysokou školu do Vyškova. Právě tady, když se chystal psát svou diplomovou práci, došlo asi k dalšímu životnímu zlomu, protože si za téma diplomky vybral to, jenž souviselo s dekontaminací bojových otravných látek. V podstatě už od té chvíle se jeho zapálení pro chemii zúžilo na toxikologii, která jej provází celý další život až do dneška.

Abychom však nepředbíhali, protože nadporučíka Jiřího Cabala po návratu ze školy nasměroval osud na velitelství Protivzdušné obrany státu ve Staré Boleslavi, kde jej čekala funkce náčelníka chemické služby tehdejšího provozního praporu. Potom se mu náhodou dostalo do ruky jedno nařízení náčelníka Generálního štábu AČR, ve kterém bylo vypsané výběrové řízení na funkci asistenta na katedře toxikologie tehdejší Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové.

To byla příležitost vrátit se do prostředí vědy a výzkumu. Šance objevovat něco nového. Bádat. Uspěl v konkurzu a podařilo se mu vrátit k vědnímu oboru, pro který byl a je zapálený. „Ona toxikologie je velmi širokým pojmem. Tady u nás na katedře se zabýváme její jednou částí, a to toxikologií bojových otravných látek,“ upřesnil zaměření profesor Cabal.

Prozradil ještě, že se spolu s kolegy a studenty zabývají ochranou živé síly, tedy lidí, a že jej láká k bádání především problematika nervově paralytických látek. Právě díky tomu, že na lékařské fakultě působí odborníci celé řady příbuzných oborů, je ono objevování v náruči vědy zajímavější. Ve spolupráci s lékaři, biochemiky, doktory přírodních věd, chemiky a dalšími kolegy lze proniknout do tajů této vědy. Ta pomáhá vyvíjet nejrůznější ochranné látky proti jedům.

Ostatně všechny současné antidotní prostředky, které používají čeští vojác,i pocházejí právě z této katedry, a určitě prošly zdejšími laboratořemi. Nejhmatatelnějšími produkty jsou potom právě antidota, autoinjektory či dekontaminační balíček. „Ověřujeme také funkčnost nabídek, které přicházejí od výrobců do AČR. Testujeme řadu věcí pro náčelníka zdravotnické služby AČR, a to je věc, která mě právě baví,“ potvrdil podplukovník Cabal.

Podotkne, že tahle práce je hodně o trpělivosti. O tom, umět se pořádně obrnit proti neúspěchům. Prý mu kdysi jeden ze zkušených vědců, který mu pomáhal v začátcích, řekl, že experimentální práce je neustálé zabíhání do slepých uliček a úspěchem je, když se v nich neztratí. Tím se celých těch třiadvacet let, co pracuje na toxikologii, snaží řídit. Nejvíce ho ale baví se o své poznatky podělit s kolegy a se studenty. Právě o to je působení na katedře zajímavější. Už v přípravě na přednášky se snaží najít srozumitelné formulace a výuka zde má tři úrovně.

Tou první jsou, jak profesor říká, jakési kuchařkové kurzy. Tedy kurzy pro vojáky, kteří se chystají do oblastí, kde hrozí nebezpečí použití otravných látek. Cílem je potom dát jim informace pro účinnou ochranu před těmito látkami. Druhou úrovní jsou přednášky pro vojenské mediky. V jejich studentském životě to je jen velmi krátký úsek přednášek, kterými toxikologové do něho zasáhnou. Nejzajímavější je ale podle profesora Cabala třetí úroveň, kterou představuje práce se studenty doktorského studijního programu. „Vlastně si s nimi vyměňujeme své zkušenosti z tohoto vědního oboru s vědomím, že také oni chtějí jít v našich šlépějích a chtějí bádat a objevovat, tak jako my, když jsme byli v jejich věku,“ vysvětluje profesor Jiří Cabal.

Poznamená, že pedagogika a vědecká práce jde spolu ruku v ruce a jisté základy pedagogiky už vlastně získal v době, kdy byl velitelem čety a musel řadu věcí svým podřízeným objasnit v každodenní práci s nimi. Krásné na této práci je prý to, že má možnost dívat se do budoucnosti. Ověřovat si potom, že tak, jak mnohé předpověděl podle výzkumu, že bude, opravdu je.

„Víte, tuhle práci nemůžete dělat s vědomím, že chcete jít podle vojenského kariérního řádu. Musí vás uspokojovat samostatná práce, kterou děláte. Bez toho se nedostanete k žádným výsledkům. A mě ta práce za oněch téměř 23 let stále baví a přináší mi radost. Jsem vlastně šťastný člověk,“ přizná se podplukovník profesor Jiří Cabal.

V závěru našeho setkání stočím řeč na koníčky, kterými se od své práce odreaguje. Usměje se a po chvilce přemýšlení dodá, že jeho koníčkem je práce. Samozřejmě, že rád ve volných chvílích jezdí na kole, čte literaturu faktu a snaží se naučit devatero řemesel, která jsou třeba na usedlosti, o kterou se stará, a udělat tak své ženě radost. Přesto mu věda, jak bez nadsázky zdůrazňuje, zasahuje výrazně i do soukromého života. Podle manželky soukromý a služební čas nedokáže oddělit.

Autor: Miroslav Šindelář, army.cz​