V druhé polovině března letošního roku absolvovali dva studenti Univerzity obrany speciální vojenský výcvik ve Francouzské Guyaně v Jižní Americe. Praporčíci P. M. a Jiří Jun náročný výcvik zvládli a ještě s velmi dobrým výsledkem. V rámci sto deseti účastníků byl praporčík M. hodnocen jako nejlepší a praporčík Jun skončil do dvacátého místa. Jejich úspěch ocenil rektor-velitel Univerzity obrany udělením odměny. Ocenění jim předal zástupce rektora plukovník gšt. Ing. Josef Trojan v úterý 20. dubna 2010 na nástupu školního praporu UO.
Praporčíci P. M. a Jiří Jun, studenti třetího ročníku studijního modulu velitel mechanizovaných a tankových jednotek Fakulty ekonomiky a managementu, byli v letošním roce vybráni jako nejlepší instruktoři ze skupiny COMMANDOS, což jim zajistilo účast v kurzu přežití. Praporčík M. podal nejkvalitnější výkon a stal se vůbec nejlepším zahraničním účastníkem výcviku za celou dobu historie pořádání těchto kurzů ve Francouzské Guyaně.
Kurz přežití v pralese Francouzské Guyany studenti Univerzity obrany absolvovali společně s posluchači francouzské vojenské školy École Spéciale Militaire de Saint-Cyr, pro které tento výcvik každoročně pořádá 3. pluk pěchoty cizinecké legie se sídlem v Kourou. Legionářský pluk má vyčleněných třicet instruktorů pro Centrum výcviku v rovníkových oblastech (CEFE) se základnou přímo v džungli, odkud se vyráží do náročných terénů. Každý z našich studentů byl přidělen k jiné četě.
„Výcvik byl rozdělen do tří základních fází. První fáze byla čtyřdenní a obsahovala především překonávání různých překážek v džungli. Při tom jsme se pohybovali celou dobu ve vodě a v bahně. Jedna překážková dráha trvala až pět hodin. Nešlo ale jen o sílu a vytrvalost, ale také o logické uvažování. Bez toho se dráha nedala překonat,“ vzpomíná praporčík Jiří Jun.
Druhá fáze představovala samotné přežití – čtyři dny a tři noci odkázáni jen sami na sebe. „Byli jsme vysazeni jako četa na neznámém místě v džungli. Obdrželi jsme pouze zbraň na osobní ochranu, mačetu, buzolu, sůl a tablety na úpravu vody. Během těch čtyř dnů jsme dostávali různé úkoly: postavit přístřešek, rozdělat oheň, připravit pasti na ryby a divokou zvěř. Ulovit se nám toho moc nepodařilo, takže jsme se živili různými plody nebo dužinou bambusu,“ říká praporčík Jun.
Při takovém výcviku v džungli neustále hrozí zranění a výjimkou není ani smrt. „O život jde v podstatě pořád, nebezpečný je každý pohyb. Ale do situace, kde by nám bezprostředně hrozila smrt, jsme se nedostali,“ prozrazuje praporčík P. M. a dodává: „Úrazy tam jsou hodně časté. Běh před námi tam měli useknutý prst. Běžné jsou bezvědomí, šok nebo svalový třes z vyčerpání, krvavé odřeniny či zlomené nosy. Ke zranění dochází hlavně na překážkových dráhách, kde někteří účastníci padají doslova na hlavu.“ Největší nebezpečí ovšem představuje hmyz. Komáři a moskyti zde totiž přenášejí malárii, tisíce drobných mušek způsobují leishmaniózu, tedy nekrózu tkáně. Proto jsou nezbytná preventivní očkování, aplikace antimalarik a užívání repelentů s vyšším obsahem účinné látky. Nebezpečné bývá také uštknutí hadem, kousnutí pavoukem, bodnutí štírem nebo kontakt s jedovatou žábou.
I když náplní poslední fáze výcviku byla taktika a komplexní cvičení, podle studentů nešlo o klasický bojový výcvik. Kadeti se přesouvali džunglí a prováděli různé útočné akce.Všechno navíc znepříjemňoval tropický déšť a vysoké denní teploty. V pět hodin ráno tam bylo „jen“ třicet stupňů, přes den pak čtyřicet a pětadevadesátiprocentní vlhkost. V tom mokru obstál letní polní stejnokroj české armády i další výstrojní součástky. „S letními maskáči jsem byl naprosto spokojený. Hlavně naše boty do džungle jsou perfektní a hodí se pro tamní podmínky,“ hodnotí praporčík M.
Tvrdost výcviku umocňovalo právě určité odříkání a někdy dokonce hladovění. Ve čtyři se vstávalo, v pět začínal výcvik, oběd se většinou nestíhal. Spát se chodilo kolem devíti večer. Podle vyjádření našich studentů kurz přežití dokončí zhruba šedesát procent účastníků. Výcvik je tam těžký hlavně tím prostředím, to se ve středoevropských podmínkách nedá napodobit. Každá činnost tam vyžaduje zvýšené fyzické vypětí.
„Je to pro mě neskutečná zkušenost, jelikož jsem nikdy takový kurz neabsolvoval. Naučil jsem se něco o svém těle, co vydrží, nevydrží a že když je člověk vyčerpaný, tak to nemusí být pouze fyzicky, ale i psychicky. Nyní vím, kde jsou mé limity a jak se podle toho zachovat,“ říká praporčík Jiří Jun a jeho kolega praporčík P. M. dodává: „Některé prvky z výcviku využijeme ve skupině COMMANDOS. Než půjde budoucí velitel do jednotky, je dobré, když si prožije něco podobného. Jste pod neustálým fyzickým a psychickým tlakem, což je důležité pro naše budoucí povolání.“
Text: Pavel Pazdera, foto: Zdeňka Dubová, ESM Saint-Cyr a archiv Radima Hlubůčka
