13.3.2022 • V těchto dnech si připomínáme již 23. výročí vstupu České republiky do NATO. Letošní oslavy ale budou jiné. Možná jsme v minulosti tuto událost brali jen jako jeden z dalších významných dnů České republiky, jako poznámku v kalendáři. Válka a chování Ruska na Ukrajině, nám ale připomněli některé konsekvence této události v jiných souvislostech, zejména to, že z bezpečnostního hlediska to byl pro Českou republiku správný krok. V roce 1991 skončila éra studené války, která určovala podobu vztahů mezi státy po druhé světové válce, v témže roce byla rozpuštěna Varšavská smlouva a také zanikl Svaz sovětských socialistických republik. Po několika letech ujasňování si své pozice, se Česká republika v roce 1994 vydala cestou spolupráce se Severoatlantickou aliancí v rámci aliančního programu Partnerství pro mír. Proces prohlubování spolupráce s Aliancí pak pokračoval, a v roce 1997 pak ČR úspěšně prošla prvním kolem vyhodnocování své připravenosti pro vstup. Když se pak dne 12.3.1999 stala společně s Maďarskem a Polskem členem NATO, šlo o vůbec první rozšíření Aliance po konci studené války.
Vstup do NATO byl klíčový nejen z hlediska ukotvení ČR v rámci systému kolektivní obrany a bezpečnosti, ale bylo to i potvrzením úspěchu demokratické transformace. V této souvislosti pak asi nebude odvážné konstatovat, že vstup České republiky do NATO usnadnil a urychlil vstup ČR i do EU v roce 2004. Vstup do NATO je určitě spojován i s ekonomickým přínosem, protože akcelerovaly investice do české ekonomiky. Členství v Alianci garantovalo jistý rámec bezpečnosti pro zahraniční investice do české ekonomiky.
I když modernizace ozbrojených sil začala již před vstupem ČR do NATO, největší změny se uskutečnily až po našem vstupu do Aliance, protože členství přispělo i k rychlejší transformaci Armády České republiky a k její modernizaci podle standardů NATO.
Nebylo to jenom o změně technického a technologického vybavení vojsk a velitelsko-manažerských schopností řídících struktur. Velká, pozitivní změna nastala také ve zvýšení kvality personálu, etického rozměru myšlení nebo vzorců chování příslušníků ozbrojených sil.
Při působením českých vojáků v zahraničních misích NATO, docházelo nejenom k naplňování zahraničně-politických ambicí a legitimních zájmů ČR, ale AČR zároveň získávala i důvěru v očích partnerů. Došlo tak ke zvýšení prestiže nejen vojáků, ale i celé AČR, které se ve společnosti opakovaně dostává vysokého kreditu.
Profesionalizací armády se pak otevřela nová éra jejího rozvoje. Nezbytnou podmínkou rozvoje ozbrojených sil je dostatek kvalifikovaného personálu. V této oblasti pak skoro už dvě dekády působí Univerzita obrany (UO), jediná vysoká vojenská škola v ČR a jediný nositel akreditovaného vysokoškolského vzdělávání rezortu MO. Hlavním posláním UO je šíření vzdělanosti, rozvoj myšlení a nezávislého vědeckého bádání v oblastech důležitých pro bezpečnost České republiky a plnění jejích spojeneckých závazků, především aliančních. Univerzita obrany se aktivně profiluje ve své oblasti působnosti, což je vzdělávání, výchova a příprava vojenských profesionálů, činnosti nezbytné pro AČR i celý rezort MO.
Obrana není a nebude výdělečná aktivita. Je to určitá pojistka, kterou si stát platí v očekávání těžkých časů. Což se v této chvíli beze zbytku potvrzuje. A takto také bychom měli vnímat Alianci a Českou republiku, jako jeden ze třiceti členských států NATO.
