​8.3.2021 • Představa, že armáda a vojenské studium je zejména mužskou doménou, platí stále méně. Důkazem je nejen zvolení plukovnice gšt. doc. RNDr. Zuzany Kročové, Ph.D, jako první ženy do čela Univerzity obrany, ale i samotný 23% podíl studentek mezi všemi studujícími na této vojenské škole. Ženy si navíc už rozhodně nevybírají pouze specializace, díky kterým pak mohou výkon své služby strávit pouze v teple kanceláře. Mezi absolventkami jsou dnes už i úspěšné pilotky, velitelky průzkumných nebo i mechanizovaných jednotek. Využili jsme příležitost svátku, připadajícího na dnešní den, a o pohled na studium na naší univerzitě jsme požádali dvě studentky, které si na Fakultě vojenského leadershipu osvojují velitelskou a manažerskou specializaci. Vzhledem ke svému budoucímu profesnímu uplatnění v armádě si přály zůstat v anonymitě, říkejme jim tedy například Mirka a Alice.

1) Proč jste si ke studiu a potažmo i k další kariéře vybraly právě Univerzitu obrany?

M: Chtěla jsem zkusit něco, co není tak úplně běžnou školou, věnovat se sportu a zažít i nějaký adrenalin a hlavně jsem měla i známé v armádě, kteří mi o tom vykládali, a to mě asi nalákalo nejvíc, protože jsem si armádu představovala jako jiný svět, takový specifický, což se mi potvrdilo.

A: Já to mám hodně podobné, na střední škole jsem dělala kolektivní sport. A na vysoké jsem se chtěla věnovat taky sportu, takže jsem šla směrem trenérství a tak podobně. Pak mi známá z armády nastínila armádní prostředí a já jsem zjistila, že existuje vysoká škola, kde se připravují budoucí vojáci, to bylo pro mě v momentě jasná volba. Pak jsem si už ani jinam přihlášku nedala. Jeden z dalších důvodů pak byl i kvůli jistotě zaměstnání, to byla taky jedna z věcí, která mě motivovala, že v armádě je ta jistota a v dnešní době, kdy je tolik vysokoškoláků a není tolik uplatnění, to byla jasná volba.

2) Všechny ženy a holky bude jistě zajímat, jak jste si zvykly na nošení uniformy a další pravidla pro úpravu vnějšího vzhledu?

M: Tak pro mě, když jsem si poprvé obula kanady, tak to byl trošku šok, protože jsem nebyla vůbec zvyklá na takové boty. Přece jen ženy většinou hodně dbají na vzhled i na pohodlí. Uniforma ale sama o sobě se mi na ženách líbí. Teď už mi to ani nepřijde a je to pro mě takové - stereotypní. Jako každá žena si samozřejmě ráda lakuji nehty, ráda nosím šperky, taky bych si třeba ráda nechala rozpuštěné vlasy, ale vím, že na téhle škole chci být a jsou tam nějaká pravidla, tak jsem se s tím jednoduše ztotožnila. Zase naopak když jsem v civilu, tak si to o to víc užívám (smích).

A: A já, když jsem si poprvé oblékla uniformu, tak pro mě to byla jakási hrdost, jakože mám tu uniformu fakt na sobě. Časem si na to ale člověk tak zvykne a je to jeho denní chleba, že už to tak ani nebere. Jediné, co mi tedy vždycky trošku vadilo, tak jsou ty drdoly, co v armádě musíme nosit, to moc ráda nemám, když musím mít tak stažené vlasy, ale je to prostě pravidlo a já jsem ten typ člověka, co to prostě bude dodržovat. A v civilu to je samozřejmě zase jinak, já mám třeba umělé řasy, ale zase do té míry, aby to nebylo vůči uniformě pohoršující. Ale trošku se pozoruju, že za dobu, co jsem v armádě, tak mi šatník celkem prořídl a už tam mám většinou sportovní věci, takže potom najít šaty, když někam jdu, to je docela oříšek.

3) A co kurz základní přípravy? Jak jste ho jako holky prožívaly?

M: Pro mě byl ten dvouměsíční kurz asi jeden z mých největších životních zážitků. Já na to strašně ráda vzpomínám, i když tam byly určitě i dny, kdy jsem cítila, že už nemůžu, protože jsme měli zrovna instruktora, který hodně a rád běhal (smích). Je to pro člověka fakt nezvyk přestoupit z civilu do vojenského a hned takhle začít fungovat. Přesto mám na to vážně hezké vzpomínky, protože to sice byly dva měsíce nějaké dřiny, ale zároveň si člověk dokázal, že zvládne mnohem víc, dokonce i to, o čem si dříve myslel, že nikdy nedokáže. Navíc tím, že jsme tam všichni zažívali stejné těžké chvíle, tak jsme si vytvořili i hodně dobré vztahy jako kolektiv.

A: Pro mě to byla taková, dá se říci, ledová sprcha, protože tím, že jsem hodně sportovala, tak jsem si myslela, bůhvíjak na tom nejsem dobře (smích). Celkově i ta psychika, fyzická náročnost a celý režim člověka dost vyvede z míry a uvědomí si, že má hranice ještě někde jinde a začala jsem tam potom být i taková pokornější. Ze světa, kde máme všechno, kde nás nikdo neomezuje, nic nám nenakazuje, tak tohle je fakt úplně jiná realita, ale určitě mi to i hodně dalo a dost mě to posunulo.

4) Po nástupu ke studiu resp. i teď při studiu vnímáte jako ženy nějaká zvýhodnění?

M: Určitá zvýhodnění máme, např. v rámci tělocviku, že máme trošku snížené požadavky třeba na běh, upravená měřítka na šplh nebo třeba některé cviky neděláme, protože by to ne všechny ženy zvládaly, ale jinak co se týče výcviku, tak to ani ne, to už je pak v režii studentů. Když jsme v nějakém týmu nebo tak, a má se rozhodnout o tom, kdo ponese jaké zbraně, tak už je na nás, jak si to v týmu rozhodíme a neřeší se, jestli to je holka nebo kluk. Samozřejmě ale kluci, když můžou, tak určitě se snaží pomáhat, pořád je tam někde ta chlapská galantnost. Některé holky zase ani třeba pomáhat nechtějí, protože to berou tak, že jsou na vojenské škole a měli bychom mít jednotné podmínky a snaží se je dodržovat a makat samy za sebe. Ale vždycky, když chtějí holky pomoci, tak se najde někdo, kdo pomůže a nikdy nás v tom kluci nenechají.

A: Jak říkala M., je to tak, že všichni jsme stejně zodpovědní a jsou mezi námi takové, co se bez problémů některým klukům vyrovnají, ale najdou se tu i takové, které tu chlapskou pomoc ve výcviku potřebují. Když to ale vyžaduje situace, tak ve finále žena musí reagovat stejně jako muž a musí si třeba ten batoh odnést a nemá kolikrát na výběr. Z té mužské strany tam ale určitě pomoc je, není to tak, že by nás v tom nechali. Funguje to a fungujeme opravdu jako kolektiv a tým.

5) A když už jsme u studia a konkrétně ke specializacím, myslíte si, že je nějaká specializace, o které se dá říci, že je vyloženě doménou studentek?

A: Asi bych řekla, že personalistika, tam bývá největší přetlak žen, tam tolik mužů nestuduje.

M: Souhlasím.

6) A naopak, je nějaká specializace, kde obvykle studují hlavně muži?

M i A: Asi průzkum (smích). Tahle specializace bývá obvykle spíš doménou mužů. Přesto se ale i tady najdou dost úspěšné absolventky.

7) Co byste poradily holkám, které se na univerzitu hlásí, nebo ji třeba teprve zvažují jako možnost.

M: Já kdybych se vrátila zpátky do dob, kdy jsem chtěla na UNOB, tak asi, aby se toho nebály a kdyby si nevěděly rady, tak aby neměly strach někoho zkontaktovat, třeba i nějakého studenta tady na UNOBu. Zvládla to už spousta žen, tak proč ne ony! 😊

A: Přesně tak! Nebát se informovat a nebát se zeptat i studentů. Vždy se tady najdou tací, co rádi pomohou novým studentům lépe se začlenit, pochopit ten systém a podobně.

Autor: Adéla Pokorná