11. 7. 2022 • Jedním z památných dnů resortu Ministerstva obrany je i 14. červenec, jenž připomíná první střetnutí mezi husitskými vojsky a bojovníky křížových výprav v bitvě na Vítkově před 600 lety. Bitva na Vítkově se odehrála jihovýchodně od tehdejších pražských hradeb, na hřebenu vrchu Vítkova. Husitská posádka dvou opevněných srubů, později posílená padesáti střelci a oddílem cepníků, zde odrazila útok rakouských a míšeňských křižáků, kterým připadl úkol tuto strategicky významnou pozici ovládnout.
Střetnutí bylo součástí taktických operací probíhajících v rámci obléhání Prahy křižáckým vojskem Zikmunda Lucemburského, římskoněmeckého a uherského krále. Král Zikmund a velitelé jeho vojska, mezi nimiž měl nejlepší pověst italský vojevůdce Filippo Scollari, si dobře uvědomovali, že přímý útok na hradby české metropole by pro ně velmi pravděpodobně skončil fiaskem. Rozhodli se proto sevřít město do kleští. K úspěšnému provedení tohoto taktického manévru však bylo důležité obsadit Vítkov, neboť kdo ovládal toto návrší, ten byl i pánem východního prostoru před Prahou. Do bojových operací se zapojilo celé křižácké vojsko, na Vítkov však útočil pouze vyčleněný oddíl míšeňských a rakouských jezdců pod velením míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu.
Účelem nasazení kompletní vojenské síly bylo ochromení husitů a odvrácení pozornosti od skutečného cíle útoku. Pražská posádka měla podle předpokladu zůstat za hradbami, čímž by ponechala nepočetné osazenstvo srubů svému osudu. Mezitím, co ozbrojenci z Pražského hradu podnikali klamný útok na Karlův most, vyšehradská posádka na Nové Město a ze Špitálského pole dotírali křižáci na východní hradbu, vyrazili míšenští do svahu. Časově se akce odehrála asi hodinu před západem slunce.
Známá bitva měla pravděpodobně tento průběh (zdroj Wikipedie): Nástupištěm k útoku oblehatelů se stala několik metrů široká šíje, kde se vedle sebe vtěsnalo pouze několik jezdců. Právě zde byly patrně vybudovány příkopy a zídka, které měly křižáky před nájezdem na sruby zpomalit. I přes tato opatření však útočníci brzy ovládli blízkou viniční věž a začali se k hlavnímu opevnění probojovávat. Podle jediné dochované informace proti míšeňským stálo 29 husitů, včetně tří žen, které začala přesila zakrátko udolávat. Z výše citovaných pramenů je patrné, že hrozila smrt i jednookému hejtmanovi Janu Žižkovi, avšak jeho lidé mu dokázali přijít na pomoc ještě včas.
Husité v Praze boj na Vítkově nepřehlédli a dobře chápali, jaké by pro ně měla porážka důsledky. Když zpozorovali nezadržitelný křižácký postup, shromáždili na padesát střelců a oddíl cepníků, kteří v čele s knězem, držícím svátost oltářní, vyrazili Horskou branou do vítkovského protisvahu. Jejich útok z jižní strany, násobený bojovým pokřikem, křižáky patrně naprosto překvapil. Řady, které protiútok zachytily, byly tlačeny ke strmému severnímu svahu a rozhodly se raději ustoupit. Stejně se zachovali i křižáci v přední linii, v jejichž čele byl smrtelně zraněn Heinrich z Isenburgu. Nenadálý ústup jednotek prvního sledu vyvolal v zadních řadách zmatek. Většina křižáků se vzápětí snažila spasit útěkem, přičemž někteří z vojáků se zřítili ze skalnatého úbočí. Jednotky prchající z Vítkova s sebou strhly i oddíly na Špitálském poli, které se začaly přes Vltavu urychleně stahovat do hlavního ležení. To vše se odehrálo před zraky krále Zikmunda, jenž na začátku střetnutí zaujal postavení na Letné.
Praha přivítala vítězství s velkou úlevou a slávou, nicméně každý z obránců si uvědomoval, že stav obležení nadále trvá. Hned druhého dne začal Jan Žižka s obyvateli Prahy na Vítkově prohlubovat příkopy a zdokonalovat opevnění. Husité každou chvíli očekávali generální útok, ten však nepřišel. Podle dochovaných zpráv se říšská knížata odmítala s porážkou na východním vltavském břehu smířit a od krále Zikmunda úder proti metropoli požadovala, ten se však rozhodl naslouchat naléhání českých a moravských katolických velmožů, kteří jej nabádali k jednání a slibovali mu odevzdat celé Čechy i s Prahou po dobrém. Král nakonec křížovou výpravu rozpustil.
Bitva na Vítkově sehrála při obléhání Prahy poměrně důležitou roli. Ukázala křižákům, že husité jsou ochotni bojovat do krajnosti. Jediná hodina boje a hrdinství hrstky husitských bojovníků rozhodlo o osudu první křížové výpravy a možná i o budoucnosti celého husitského hnutí. Bitva na Vítkově byla jen kratičkým prologem příštích událostí, světu však ukázala sílu českých husitských vojsk. Dnes se na Vítkově nachází Národní památník, jehož dominantou je velká jezdecká socha Jana Žižky.
Autor: Pavel Pazdera, kresby: Adolf Liebscher, Josef Mathauser, foto: Miroslav Šindelář
