7. 5. 2020 • Jedním z výročí, které si vedení, pedagogové i studenti Univerzity obrany pravidelně připomínají, je Den vítězství, připadající na 8. května. Slavnostní nástup, který se u příležitosti tohoto významného dne tradičně koná, se letos kvůli současným karanténním opatřením neuskuteční, proto alespoň takto připomínáme některé méně známé okolnosti ukončení druhé světové války.

Časový rozdíl mezi Berlínem a Moskvou způsobil, že Den vítězství dodnes připadá v Rusku (a dříve i v jeho satelitních státech) na straně jedné a v západních zemích na straně druhé na různá data. Opakovaný podpis německé bezpodmínečné kapitulace se totiž v metropoli poraženého Německa odehrál hodinu před půlnocí 8. května 1945, tedy v době, kdy v Moskvě již začal následující den.

Když o několik hodin později, ráno 9. května dorazily do povstalecké Prahy sovětské jednotky, vyvrcholily tím osmiměsíční boje za osvobození Československa. Ty započaly v rámci Karpatsko-dukelské operace na podzim 1944, když 20. září vstoupili na území Slovenska vojáci 4. ukrajinského frontu. O dva týdny později, 6. října se to podařilo i příslušníkům Československého armádního sboru, který se jako základ nové československé armády začal formovat počátkem roku 1942 v uralském městě Buzuluk. Příslušníci sboru se pak po boku Rudé a rumunské armády podíleli na dalších osvobozovacích bojích.

Během Ostravsko-opavské operace sehrála významnou roli i jedna z částí 1. čs. armádního sboru, jíž byla 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. V jejím rámci působil i Hrdina Sovětského svazu, generálmajor Richard Tesařík, otec člena skupiny Yo Yo Band Richarda Tesaříka. Ten na svého otce vzpomínal během setkání se studenty Univerzity obrany v roce 2015. Připomněl například, že budoucí generál Tesařík poté, co se zotavil z těžkého zranění z Dukelského průsmyku, velel v dubnu 1945 čestné stráži Edvarda Beneše během jeho příjezdu do Košic. Odtud pak ihned spěchal za svými spolubojovníky do právě zahajované Ostravské operace.

Ať už se Den vítězství slaví 8. nebo 9. května, definitivní konec bojů nepřinesl. Některé jednotky wehrmachtu totiž zbraně nesložily. To byl případ i generála Carla von Pückler-Burghausse, jehož jednotky čítající na 6 tisíc mužů včetně části elitních divizí SS se nacházely jihovýchodně od Příbrami v oblasti Slivice–Milín–Čimelice. Podle spojeneckých dohod tato lokalita ležela na východní straně demarkační linie a němečtí vojáci tedy měli padnout do sovětského zajetí, což většina z nich chápala jako krutý rozsudek smrti. Tomu se Pückler-Burghauss snažil vyhnout, Američané jej však odmítli přijmout. Němci se zde proto opevnili a postupně se dostali do střetu se sovětskými partyzány, členy domácího hnutí odporu, předsunutými americkými jednotkami a nakonec i s Rudou armádou. Ta přinutila Pücklera-Burghausse 12. května podepsat kapitulaci, která ukončila poslední bitvu druhé světové války na evropském kontinentě. V roce 1970 byl ve Slivici odhalen pomník této bitvy a od počátku tohoto století se zde pravidelně konají její rekonstrukce. Ta letošní byla příznačně pro současnou dobu zrušena...

Autor: Viktor Sliva

​​Rozkaz Ministra obrany ČR ke Dni vítězství