10.3.2021 • V závěru druhé světové války se na českém území uskutečnily tři velké operace Rudé armády. Ostravská, bratislavsko-brněnská a pražská. Jedinečné místo mezi nimi přitom náleží prvně uvedené, neboť se jí rozhodující mírou zúčastnily dva československé vojenské svazky, 1. československá samostatná tanková brigáda a 1. československá smíšená letecká divize.
Podmínky pro rozvinutí postupu Rudé armády směrem na Moravskou Ostravu (od roku 1946 Ostrava), případně dále do hloubi českých zemí, se utvořily v polovině února 1945, kdy sovětská vojska, vtom jmenovitě 1. ukrajinský front, pronikla do okolí Bílska. Původní cíle operace, která později obdržela název „Ostravská", byly zpočátku velmi ambiciózní; v návrhu generálplukovníka Ivana Jefimoviče Petrova, velitele 1. ukrajinského frontu, se zamýšlelo proniknout na střední Moravu k Olomouci, respektive za příznivých okolností až ku Praze. Její realizací byla pověřena 38. armáda Kirilla Semjonoviče Moskalenka, která měla zasadit úder v linii měst Strumeň, Nový Jičín a Olomouc. Moravská Ostrava tak měla být obchvácena z jihu.
Bojová realita však tyto záměry rychle zhatila. První den útoku, 10. března 1945, komplikovalo sovětský postup krajně nepříznivé počasí, rozbahněný terén, ale především německá obrana. Německé velení 1. tankové armády, generálplukovník Gotthard Heinrici (později jej vystřídal generál tankového vojska Walther Nehring), totiž útok očekávalo a stáhlo své jednotky z první linie. Sovětská přípravná palba tak udeřila do prázdna. Až do 18. března, kdy byla ofenzíva zastavena, pronikla sovětská vojska pouhých asi 15 km do hloubi protivníkovy obrany. K dosažení Moravské Ostravy, nemluvě přitom o Olomouci, tak chybělo stále více než 40 km.
Sovětský neúspěch byl důvodem, proč do bojů nebyla zasazena 1. československá samostatná tanková brigáda. S ní se nicméně počítalo pro druhou fázi operace. O tom, jaký význam tankové brigádě byl přikládán, dokládají následující údaje. Svými 65 tanky, z nichž většinu tvořil novější typ T-34/85, představovala celou třetinu obrněné techniky 4. ukrajinského frontu, respektive dvě třetiny v případě 38. armády.
Druhá fáze operace byla zahájena 24. března 1945. Úder byl tentokrát zasazen severněji, a to od města Żory směrem na západ a na jihozápad. Přeložení místa ofenzívy se ukázalo jako prozíravé, neboť německá strana v tomto prostoru žádnou větší aktivitu neočekávala. Klíčový význam pro sovětský úspěch měla účast československé tankové brigády, která zajišťovala podporu pěchotě na obou hlavních liniích postupu. Do obzvláště tvrdých bojů se dostala u Tvorkova, kde ve dnech 1. až 6. dubna usilovala o rozšíření předmostí na pravé straně Odry. Zde se také sovětský postup vyčerpal a Rudá armáda přešla dočasně do defenzívy.
Závěrečná, třetí fáze ostravské operace, byla naplánována ve výrazně širších strategických souvislostech. Útok byl koordinován s 2. ukrajinským frontem, který v této době rozvíjel brněnsko-bratislavskou operaci, a to s cílem obklíčit německá vojska na střední Moravě. Nadto termín jejího zahájení, 15. duben 1945, byl načasován tak, aby podpořil sovětský útok na německé hlavní město. Další významnou změnou bylo výrazné posílení útočících vojsk. V rámci 1. ukrajinského frontu byly na hlavním směru úderu zasazeny dvě armády, 60. a 38; ty měly udeřit z prostoru západně od Ratiboře směrem na jih, přičemž Moravské Ostravy mělo být dosaženo obchvatem ze západu.
Již první den obnovení ofenzívy pronikla sovětská a československá vojska asi 10 km přes německou obranu. Českoslovenští tankisté v dalších dnech svedli tvrdé boje o obce Štěpánkovice a Bolatice, které dobyli, a v noci na 19. dubna 1945 překročili řeku Opavu. Hornatý terén jižně od Opavy však nebyl vhodný pro rozvíjení útoku a sovětský postup se zde zpomalil; kupříkladu obec Hrabyně, kde se dnes nachází památník druhé světové války, přešla několika z držení do držení. Dne 26. dubna 1945 zahájil 4. ukrajinský front, jehož velitelem byl již několik týdnů armádní generál Andrej Ivanovič Jeremenko, závěrečnou mohutnou ofenzívu. Během ní českoslovenští tankisté svedli boje o Velkou Polom, Dolní Lhotu a Čavisov. Poté byli převeleni do Zábřehu, kde se podařilo sovětským jednotkám vytvořit předmostí na východním břehu Odry. Odtud pak dne 30. dubna 1945 pronikli do centra Moravské Ostravy, aby během prvních květnových dnů získali kontrolu nad územím východně a jižně od města.
Pro úplnost je nutno zmínit, že ostravské operace, konkrétně její třetí fáze, se zúčastnila též 1. československá smíšená letecká divize, respektive dva její pluky, a to 1. stíhací a 2. bitevní. Jejím úkolem bylo útočit především na pozemní cíle, jmenovitě na palebná postavení a na dopravní kolony německých vojsk. Celkově provedlo asi 60 strojů letecké divize 567 bojových vzletů.
Význam ostravské operace lze nahlížet ve dvojí perspektivě. Předně došlo v jejím rámci k osvobození části českého území od nacistické nadvlády, a to za účasti československého vojska, jednak poutala množství německých sil, které nemohly být přeloženy k obraně Berlína, a tudíž uspíšila konec druhé světové války. Obě skutečnosti jsou důvodem, aby byla ostravská operace připomínána jako významná součást české vojenské tradice.
Autor: Aleš Binar
