3.9.2019 • Dne 1. září 2019 ve 4.45 hodin to bylo na minutu přesně osmdesát let od okamžiku, kdy vypukla druhá světové válka, nejrozsáhlejší konflikt v dějinách lidstva. Navzdory uběhlým osmi desetiletím přesahuje válka svými důsledky až do přítomnosti. Politické upořádání světa, v tom teritoriální vymezení řady států, stejně jako existence Organizace spojených národů, patří mezi její nejdůležitější výsledky.

S ohledem na toto kulaté výročí nebude od věci připomenout alespoň pět vybraných momentů.

Příčinou vypuknutí druhé světové války byla agresivní a expanzivní politika totalitárních států, především nacionálně socialistického Německa. To již roku 1936 uzavřelo spojenectvím s fašistickou Itálií, které 22. května 1939 prohloubilo v tzv. Ocelový pakt, tedy smlouvu o společném postupu v případě vypuknutí války. Ke konci roku 1936 se Německo spojilo s Japonskem formou tzv. Paktu proti Kominterně, tedy jinými slovy dohodou o boji proti komunizmu. Tuto smlouvu však porušil sám Adolf Hitler, když 23. září 1939 inicioval uzavření nechvalně proslulého Paktu Ribbentrop-Molotov, vojenského spojenectvím mezi Německem a Sovětským svazem, komunistickou velmocí. První fáze druhé světové války, která skončila napadením Sovětského svazu Německem 22. června 1941, byla obdobím expanze těchto čtyř zemí; Německo napadlo mj. Polsko, Norsko, Francii a Spojené království, Itálie Francii a Řecko, Sovětský svaz Polsko a Finsko, Japonsko pokračovalo ve válce proti Číně a nepřímo napadlo řadu zemí, když obsadilo většinu evropských kolonií v jihovýchodní Asii.

Vstupem Spojených států amerických do války 7. prosince 1941 se v zásadě uzavřel proces rozšiřování válečného konfliktu. Winstonu S. Churchillovi, ministerskému předsedovi Spojeného království, se přitom podařilo prosadit vytvoření tzv. zvláštního vztahu mezi oběma mocnostmi, tedy úzké koordinace diplomatického, a především vojenského úsilí. Navzdory tomu existovaly mezi oběma zeměmi zásadní rozpory ve strategii vedení války. V prvé řadě ve Spojených státech, především mezi generalitou, byl silně rozšířen požadavek zaměřit se přednostně proti Japonsku. Teprve na americko-britské konferenci „Arcadia", která se uskutečnila na přelomu let 1941 a 1942, byla prosazena zásada „Europe first", která ve svém důsledku zásadním způsobem přispěla k tomu, že prvořadým cílem amerických sil se stala porážka Německa. Tím však nebyly všechny rozpory urovnány. Zatímco Spojené království upřednostňovalo středomořskou strategii, tedy záměr zaútočit na „měkký podbříšek" Evropy a Německo porazit útoky z jihu, Spojené státy volily cestu nejkratší, a to přes Francii. Vedení takových vojenských operací, jakými jsou vylodění anglo-amerických vojsk na Sicílii a v Itálii, je dokladem, že prosazení americké představy nebylo prosto kompromisních ústupků.

Za okamžik obratu ve válce se považuje bitva u Stalingradu. Bitva samotná trvala od 21. srpna 1942 do 2. února 1943, tedy pět měsíců a dvanáct dní. Rozhodující však byl 19. listopad 1942, kdy Rudá armáda přešla do protiútoku, který o čtyři dny zakončila obklíčením německých vojsk. Tento okamžik se časově kryje s obraty na jiných válčištích. V severní Africe převzali iniciativu jak Britové, kteří 4. listopadu 1942 porazili německá vojska v bitvě u El Alamejnu, tak Američané, kteří se 8. listopadu 1942 vylodili v Maroku a Alžírsku. K dalšímu obratu došlo na tichomořské frontě, kde se ve dnech 7. srpna 1942 až 9. února 1943 rozhodlo v bitvě o Guadalcanal.

Fenoménem druhé světové války byla skutečnost, že řada států vystřídala pozice na různých stranách konfliktu. Největšími z nich byly Sovětský svaz a Francie. O prvně uvedené zemi již byla zmínka, pozornost proto bude věnována Francii. Ta byla totiž po podpisu příměří s Německem a Itálií nucena se stát jejich spojencem. Aby zabránila tomu, že francouzské námořní síly spojí s německými v bitvě o Atlantik, zaútočila britská flotila na francouzské loďstvo a v bitvě u Mers-el-Kebíru 3. července 1940 mu způsobila těžké ztráty. Francouzi s Brity se střetli ještě několikrát. Například v Sýrii, kde na straně Spojeného království bojovali Čechoslováci, a na straně Francie, v řadách cizinecké legie, – taky Čechoslováci! Další zemí, která změnila alianci, byla Itálie. Země pod soustředěným vojenským tlakem dne 3. září 1943 kapitulovala, na což německé síly reagovaly její okupací; část italských sil a silné partyzánské hnutí se tak dostalo do boje s německým vojskem. Střídání spojenců se však týkalo i menších států. Z nich lze zmínit alespoň Rumunsko. Jestliže v roce 1943 jeho vojska stála společně s německou brannou mocí u Stalingradu, v roce 1945 se dvě rumunské armády, které byly zařazeny do sestavy 2. ukrajinského frontu, podílely na osvobození Československa.

Konec druhé světové války se v některých zemích připomíná 8. května, v jiných pak 9. května. Koneckonců i v české minulosti docházelo v tomto směru k proměnám. Příčinou je skutečnost, že Německo kapitulovalo hned dvakrát! Nejdříve, 7. května 1945, podepsali zástupci německé branné moci bezpodmínečnou kapitulaci v Remeši, s tím, že vstoupí v účinnost o den později ve 23.01 hodin. Vůči ní však vystoupil Sovětský svaz, který napadl její platnost a zdůraznil některé její symbolické slabiny, mj. i zvolené místo podpisu. Z tohoto důvodu se celý akt opakoval v Berlíně 8. května 1945. S ohledem na skutečnost, že jednání začala v nočních hodinách, byla bezpodmínečná kapitulace podepsána až kolem jedné hodiny po půlnoci, tedy 9. května 1945. Aby však nezpochybnila remešské podmínky, byla v ní účinnost zpětně datována k původně stanovenému termínu. Tímto okamžikem však druhá světová válka skončila pouze v Evropě. Japonsko, poslední vzdorující mocnost „Osy", se vzdalo 2. září 1945.

Autor: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru