2.10.2018 • Jedním z nejtragičtějších okamžiků v novodobé historii českého státu je okupace českého pohraničí Německem. Přitom ve 20. století se území českých zemí stalo objektem vojenského obsazení hned třikrát. V kalendářním pořádku to bylo poprvé v březnu (roku 1939), podruhé v srpnu (1968) a potřetí v říjnu (1938). Každá z těchto operací byla přitom uskutečněna za zcela odlišných podmínek a s rozdílnými cíli. Od poslední uvedené, která se uskutečnila ve dnech 1. až 10. října, uběhlo přesně osmdesát let.

Obsazování českého pohraničí se oproti oběma uvedeným vojenským akcím odlišovalo skutečností, že probíhalo za souhlasu evropských velmocí, a že bylo rozvrženo do delšího časového horizontu. Vlastní české pohraničí, tzv. Sudety, byly rozděleny do pěti okupačních pásem. První pásmo, tedy oblast Šumavy, byla okupována 1. a 2. října; druhé pásmo, které tvořily oba severočeské výběžky a přilehlé území, pak ve dnech 2. a 3. října; západní Čechy spadaly do třetího pásma a byly obsazeny ve dnech 3. až 5. října; čtvrté pásmo, které zahrnovalo oblast jesenického masivu, bylo okupováno 6. a 7. října. O rozsahu posledního, pátého pásma, rozhodla mezinárodní komise. V zásadě přitom bylo prosazeno německé stanovisko, podle kterého mělo být k nacionálně socialistickému Německu připojeno území s nadpoloviční většinou německého obyvatelstva. V rámci „zaokrouhlování" hranic byly nicméně do pátého pásma včleněna i čistě jazykově české oblasti.

Jakým způsobem však probíhalo vlastní obsazování českého území? Okupací pohraničí byla pověřena nejen branná moc nacionálně socialistického Německa (Wehrmacht), ale též řada paramilitárních organizací, mj. neblaze proslulé SS a Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Freikorps). Sudetoněmecký dobrovolnický sbor je přitom spíše spjat s prováděním diverzní a teroristické činnosti, která si v českém příhraničním pásmu vyžádala desítky obětí na životech a množství materiálních škod.

Vlastní německé síly byly pro účely okupace rozděleny do čtyř, respektive pěti skupin armád. První zaujímala linii podél československo-německých hranic od prostoru Bohumín po prostor Náchod; třetí, která zaujala postavení dále na západ až po řeku Labe; čtvrté, která měla obsadit území v úseku hranic mezi Labem a Domažlicemi; skupinou armád s označením „pro zvláštní určení", která nastupovala proti hranicím v prostoru mezi Domažlicemi a Vitorazskem; a nakonec páté, která postupovala proti jižní Moravě. Německé velení sice označovaly tyto svazky pojmem skupina armád, ale při bližším pohledu je zřejmé, že vhodnější termín zní armáda. Nižšími podřízenými celky byly totiž armádní sbory. Těch bylo celkem devět. Armádním sborům podléhaly divize, případně v některých případech i svazky na nižší úrovni, především pluky. Divizí pak bylo celkem dvacet pět.

Bližší informaci o německé taktice je možno si udělat na základě sondy o XIII. armádním sboru, který dostal rozkaz obsadit oblast západních Čech. Zájemci o tuto problematiku se odkazují na studii autora aktuality, která vyjde v nejbližších dnech ve sborníku z konference „Osudové osmičky (roky 1918, 1938, 1948, 1968) v dějinách českých měst, regionů a veřejné správy".

Autor: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+