20.9.2019 • Měsíce a týdny před podpisem Mnichovské dohody patří mezi nejpohnutější okamžiky z dějin české státnosti. Na rozdíl od současníků je dnešnímu čtenáři známo, jak československá krize neslavně skončila. Ještě předtím, než dal diktát mocností vzniknout „mnichovskému syndromu", vzedmula se v české společnosti vlna patriotického nadšení. Odhodlání bránit československou suverenitu manifestovalo obyvatelstvo disciplinovaným nástupem během všeobecné mobilizace, která byla vyhlášena 23. září 1938.

Od jara roku 1938 se zhoršovaly vztahy mezi československým státem a Sudetoněmeckou stranou, potažmo německou menšinou. Krize vyústila až do povstání sudetoněmeckého obyvatelstva v polovině září téhož roku. Revolta byla sice rychle pacifikována, avšak představitelé sudetoněmeckého iredentizmu uprchli do Německa. Tímto okamžikem ztratil československý stát kontrolu nad vývojem událostí.

Adolf Hitler, vůdce a kancléř nacionálně socialistického Německa, totiž prohlásil Třetí říši za ochránce německé menšiny a jejím jménem vstoupil do jednání se Spojeným královstvím a Francií. Na setkáních v Berchtesgadenu a v Londýně bylo docíleno dohody, totiž, že obě západoevropské mocnosti donutí odstoupit Československo území obývané německou menšinou. Československá vláda, v jejímž čele stal Milan Hodža, požadavek dne 21. září 1938 akceptovala. Rozhodnutí ale narazilo na rozhořčený odpor české společnosti; mohutné demonstrace a projevy nesouhlasu v českých zemích, obzvláště pak v Praze, donutily vládu podat demisi.

Nová vláda generála Jana Syrového pod tlakem okolností vyhlásila o půl jedenácté večer dne 23. září mobilizaci. Ta se týkala všech ročníků ve věku do 40 let. Odhodlání branců bylo tak veliké, že většina ani nečekala na upřesňující informace, a ještě během noci se hlásila u příslušných velitelství. Nadšení pro věc nicméně přinášelo množství problémů, řada branců musela být poslána zpět domů, aby si přibalila potřebné nejnutnější vybavení, jako například zubní kartáček apod.

Během pěti dnů byla mobilizace dokončena. Československá armáda čítala asi 1,2 miliónu mužů, rozdělených do sedmi armádních sborů, které se skládaly z celkem 45 divizí, z nichž 20 představovalo zabezpečovací a 25 manévrovací složku. Armáda dále disponovala zhruba 350 tanky a asi 600 bojovými letadly a pohraničním opevněním, které zahrnovalo bezmála 10 000 objektů. V mezinárodním srovnání se jen podle počtu svazků jednalo o šestou největší ozbrojenou sílu světa. Jejím velitelem se stal generál Ludvík Krejčí, jehož štáb přesídlil do Račic u Vyškova. Očekávalo se, že nepřítel provede současně útok z Horního Slezska a z Rakouska s cílem oddělit Čechy od Slovenska; hlavní síly byly proto rozmístěny v ohrožených místech Slezska a na jihu Moravy.

Nebude daleko od pravdy, uvede-li se, že Hitler po obdržení zprávy o československé mobilizaci zuřil. Veřejně oznámil, že nebudou-li akceptovány jeho požadavky do 28. září, zaútočí na Československo. Ozbrojený střet hrozil přerůst v celoevropský konflikt. Československo mělo totiž spojeneckou smlouvu s Francií a Sovětským svazem, přičemž samotná Francie byla spojenecky svázána se Spojeným královstvím.

Československé armádě nicméně nebylo dopřáno, aby své kvality osvědčila v boji. Do vývoje ještě jednou zasáhla mezinárodní diplomacie. Na poslední chvíli svolaná konference představitelů čtyř mocností do Mnichova zpečetila osud prvorepublikové demokracie. Představitelé Spojeného království, Francie, Německa a Itálie se dohodly, že krize bude řešena na úkor československého státu. O mnichovské dohodě jednala československá vláda dopoledne dne 30. září a za předsednictví prezidenta Edvarda Beneše diktát přijala. Ještě ten den začala armáda opouštět své pozice v pohraničí.

Text: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+