17.9.2018 • Z letních měsíců se staly pouze převrácené stránky v kalendáři a z prožitků kolorovaných paprsky letního slunce pouze vzpomínky více či méně mizící v mlze zapomnění. Přesto ve svých vzpomínkách vnímám dobu od 13. srpna do 7. září jako nesmírně živou. 

Odpoledne 7. srpna začaly autobusy vykládat na srubovém táboře studenty prvního ročníku, beze slova a se zamyšlenými výrazy v tvářích mizeli v potemnělých srubech. Asi málokdo z nich tušil, že se již za několik hodin bude prodírat usínajícím lesem a cestou necestou nenávidět slovo STAGE. Koupat se ve vlastním potu a plavit těžké klády ztichlou noční hladinou Myslejovické přehrady. Ošetřovat zraněné, pátrat v mapě za pomocí červeného světla a nevnímat bzučení komárů a mokré oblečení. Poslední z nich přišli zpět na srubový tábor za svítání. Po necelé hodině znovu uchopili pušku a stopy noční únavy skryli pod vrstvou zeleného make-upu a s vypětím zahájili třítýdenní výcvik, nekonečnou sérii zalehávání a vstávání, snahy se dorozumět, dovedně velet jednotce a alespoň trochu naplnit očekávání instruktorů, kteří nešetřili nikoho. 

Přesuny stíhaly taktiku, zdravotní přípravu a vojáci dále a dále čelili více a více neočekávanému a jejich napětí z budoucnosti mírnil pouze fakt únavy, která byla v některých okamžicích téměř kritická. Odpolední parna zmírňoval pouze mráz, chodící po zádech z reálně konstruovaných zaměstnání ze zdravotní přípravy, dopravní nehody, která představovala skutečný střet s každého se sebou uvnitř. Noční ticho vojáků odpočívajících po náročném pochodu bylo přerušeno všudypřítomnou střelbou a rychlým vyklizením shromaždišť. Tváře vojáků se měnily, stejně jako se zvyšovala úroveň jejich schopností. Další noční přesun, celodenní taktika, reálná střelba v sekci, nebo jen teorie realizovaná uprostřed lesa pomocí plastových víček. Letní parna přešly v noci, kdy z nebe nepřestával padat déšť. Promáčené oblečení na nekonečné hodiny pečlivého sledování určeného perimetru pomáhaly tvořit složitou mozaiku komplexního výcviku, na jehož závěru byl úkol zničit postavení nepřítele v neznámém terénu. Koordinace útoků, rychlý přesun do místa vyzvednutí, u některých ztíženou kromě batohu i zraněnou osobou na nosítkách. 

Radost, únava, nebo jen pocit úlevy, to vše se odráželo v tvářích vojáků, kteří výcvik dokončili, potichu seděli před sruby a naučenými pohyby naposled čistili své zbraně. Zažili jsme toho společně tolik, že by to vydalo možná i na knihu. Málokdo z „civilu" si dokáže představit byť jen střípek z toho, co prožil každý z nás. Když srubový tábor ztichnul a poslední autobus odvezl studenty zpět do lavic, uvědomil jsem si, že již neodjeli studenti, ale válečníci, kterými se každý z nich stal. Dokázali to, co je mnohým z „mladé" generace tak vzdálené. Překonali mnoho překážek, ale hlavně dokázali překonat sami sebe. 

Veškerá válka předem předpokládá lidskou slabost a snaží se jí využít, řekl kdysi genmjr. Clausewitz, já s hrdostí musím konstatovat, že naši budoucí nepřátelé to budou mít hodně těžké… 

Autor: Luděk Rak, foto: René Rámiš

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+