17.9.2018 • Rok 1918, jehož sté výročí si letos připomínáme, byl rokem rozmachu legionářského hnutí. Československé vojsko se mezitím utvořilo na všech nejdůležitějších bojištích první světové války, tedy západní, východní a italské frontě. Na posledně uvedené se Čechoslováci zapojili a vyznamenali v bojích na Piavě a zejména na Doss Altu, kde se dne 21. září 1918 ubránili rakouskému úderu a tím udrželi kontrolu nad údolím řeky Adige.

V květnu 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousko-Uhersku, svému dřívějšímu spojenci. Tento akt nicméně v české společnosti, která jinak neměla na rakouském vítězství zájem, nevyvolal žádné sympatie a ani větší naděje na změnu státoprávního postavení českých zemí. Koneckonců v Itálii žádní čeští krajané, jejichž organizace tvořily základ protirakouského odboje, nežili. Ani Italské království nemělo na vzniku československého státu zájem; obávalo se, a to oprávněně, vytvoření konkurenčního spojeneckého svazku mezi Čechoslováky a jižními Slovany, tj. Srby, Chorvaty a Slovinci. Svůj postoj změnila italská vláda až na podzim 1917, poté, co její vojska utrpěla katastrofální porážku u Caporetta. Využila přitom iniciativy československých dobrovolníků, jmenovitě především Jana Čapka, kteří již na počátku roku 1917 založili Československý dobrovolnický sbor. Na jaře 1918 pak přijel do Itálie Milan Rastislav Štefánik, aby dojednal ustavení československých vojenských jednotek. Jeho mise měla úspěch a do konce října 1918 vzniklo na italské půdě šest československých střeleckých pluků.

Čtyři z těchto pluků, tj. 31 až 34, tvořily 6. československou divizi, která byla v polovině srpna 1918 přesunuta na frontu. Zde v sestavě 7. armády zaujala úsek mezi Gardským jezerem a řekou Adige široký asi 20 km; pluky 33 a 34 byly zasazeny v prvním sledu, 31 a 32 pak ve sledu druhém. Obranou kopce Doss Alto, který představoval nejdůležitější opěrný bod obrany v úseku fronty, byl pověřen střelecký pluk 33, respektive tři jeho roty.

Rakouské vojsko opakovaně usilovalo získat kontrolu na Doss Altem a na 21. září 1918 připravilo provedení úderu. Ten den v brzkých ranních hodinách zasáhla pozice Čechoslováku krátká dělostřelecká palba, za kterou ihned následoval útok pěchoty. Telefonní spojení bylo vyřazeno palbou a obránci zůstali napospas svému osudu.

K boji o Doss Alto se zachovala vzpomínka desátníka Františka Zelingera, příslušníka sousedního 34. pluku. Ten popsal momenty od okamžiku, kdy zaslechl zvuky boje, následovně: „Vyskočím, chopím se útočného nože a brašny s ručními granáty a běžím na pozorovatelnu. Ale na kótě 703 již zuří boj, pušky a kulomety se střídají s děly. Pospíchám zpět a volám na bratry, aby zaujali svá místa, neboť nepřítel útočí. Rychle odkrývám vrhač [tj. minomet, AB], vypálím zaměřenou střelu a pozorovatel hlásí, že dopadla na správné místo. Pak jsem již sypal jednu ránu za druhou. Přibíhají bratři, vystřídávají mě u vrhače, který se rychlou palbou rozžhavuje a nutno jej polévati vodou, aby zchladl. Pekelný rachot ozývá se na všech stranách, ani slova není slyšet, celá fronta je v jednom plameni. Pospíchám doprava, abych zjistil, jak jsme chráněni z boku. Tam jsme sousedili s italským plukem, ale po Italech nebylo ani slechu. Vyslal jsem proto doprava dvoučlennou hlídku, aby tam stála na stráži; více mužstva nezbývalo. Bratři třiatřicátníci na kotě volají stále raketami dělostřelecký oheň, ale italští dělostřelci snad všichni spali. // Boj zuří, štěkot kulometů, praskot pušek, výbuchy ručních granátů, křik a povely, vše misí se v jednu směs. Výstřely raket oznamují: nepřítel v přesile již v druhých zákopech."

Navzdory beznadějné situaci se legionáři bránili velmi odhodlaně a teprve pod tlakem několikanásobné přesily se stáhli do posledního útočiště, horského tunelu, kde se opevnili; vstup do tunelu přitom zevnitř postřelovali kulometem. Následovalo několik zoufalých hodin, během nichž se rakouská vojska, za použití plamenometů a plynu, pokusila odpor zlomit. Jejich snaha vyzněla nakonec naprázdno, neboť v odpoledních hodinách se situace dramaticky změnila v jejich neprospěch. Bojiště zasypala dělostřelecká palba, která vnesla zmatek mezi rakouská vojska, zatímco Čechoslovákům, schovaným v tunelu, neuškodila. Poté dorazila posila. Rakušané se tak dostali do křížové palby – z tunelu a od blížících se legionářů. Za této situace byli nuceni ustoupit z dobytých pozic.

Střetnutí na Doss Altu skončilo československým vítězstvím. Přes urputnost bojů zaznamenali legionáři pouze jedenáct ztracených mužů. Sedm padlo přímo v boji, zbývající čtyři se dostali do rakouského zajetí a jako dezertéři byli posléze popraveni.

Společně se Zbovorem představuje střetnutí na Doss Altu bitvu, jejíž politický ohlas výrazně převyšoval vojenský význam. Zanedlouho poté tak byly legionářské svazky staženy do týlu a reorganizovány v československý sbor, který měl sílu dvou divizí a šesti pluků.

Autor: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+