23.7.2018 • Představte si hustou vegetaci pralesa, v něm příšeří, neskutečnou vlhkost, občasný déšť, útoky hmyzu, jedovatou havěť jako hady, žáby, pavouky či housenky. A k tomu špatnou viditelnost, čili zhoršenou orientaci. Tak takhle nějak to vypadá v džungli Francouzské Guyany, kde se tento měsíc dva studenti Univerzity obrany – příslušníci skupiny Commandos rotmistr Michal Popovyč a rotný Adam Weisser – pod dohledem zkušených instruktorů účastnili vyčerpávajícího kurzu přežití.

Výcvik pořádá 3. pluk pěchoty Cizinecké legie se sídlem v Kourou. Legionářský pluk má vyčleněné instruktory pro Centrum výcviku v rovníkových oblastech (CEFE) se základnou přímo v amazonském pralese poblíž městečka Regina, odkud se vyráží do náročných terénů. Tam se také prvních deset dnů po příletu účastníci kurzu připravují intenzivním výcvikem, než začne samotný čtyřdenní maratón tropickou džunglí.

„První den na základně jsme dělali přezkoušení, které mělo odhalit fyzické schopnosti jednotlivých účastníků kurzu. Následovalo seznámení s tím, jak si máme správně sbalit batoh do džungle, dále poučení o chování v džungli a informace o místní flóře a fauně byly doprovázeny praktickými ukázkami v malé zoologické zahradě. V ní žije většina místních živočichů, například jaguár, anakonda či pavouci," říká rotný Adam Weisser. 

V džungli provázelo studenty Univerzity obrany všudypřítomné vlhko, někdy hlad i žízeň. Největší nebezpečí ovšem představoval hmyz. Komáři zde totiž přenášejí malárii. Nebezpečné bývá uštknutí hadem, kousnutí pavoukem, bodnutí štírem či kontakt s jedovatou žábou. „Po pár dnech přestanete nebezpečí vnímat a soustředíte se jenom na výcvik," konstatuje Adam Weisser.

Praktický výcvik je zaměřen především na osvojení návyků nezbytných pro přežití v místních nehostinných podmínkách. Ne nadarmo jsou součástí Francouzské Guyany známé Ďábelské ostrovy. „V průběhu kurzu nás naučili rozpoznávat stromy, rostliny, co jíst v džungli, jak udělat past, na co si dávat pozor, co lze vyrobit z přírodních místních materiálů, třeba batoh Katuri, který unese dospělého muže. Jak si v pralese rozdělat oheň a postavit přístřešek, ale také jak se orientovat v pralese," upřesňuje rotný Weisser. 

Po celou dobu jsou účastníci kurzu pod neustálým dohledem instruktorů a musí opakovaně zdolávat místní obávanou soustavu čtyř překážkových drah vybudovaných v džungli, které jsou jakousi třešničkou na legionářském dortu. Piste Pecari (stezka sviní) představuje soustavu překážek vedoucích přes rozbahněné slepé rameno řeky. Vojáci na ní procvičují přelézání, balancování, podlézání, šplhání, skoky, potápění a plavání. Piste Liane (stezce lián) se mezi frekventanty říká opičí. Tvoří ji především lana, sítě, stromy a dřevěné konstrukce. Je zaměřena na šplhání, ručkování, skoky a balancování. A právě tato lanová dráha se stala osudnou pro rotmistra Michala Popovyče. Na jedné z překážek se zranil, což ho vyřadilo z dalšího výcviku. Ze zdravotních důvodů pak kurz přežití nedokončil.

Nejdéle trvá zdolání překážkové dráhy Piste Jaguar (týmové stezky), a to většinou přes dvě hodiny. Jedná se o devět překážek vyžadujících spolupráci celé skupiny o deseti lidech. Opět ji tvoří bahno, stromy a obří hladká stěna. Poslední prověrkou je transport „raněného" skupinou minimálně sedmi lidí na Piste Brancardage. Ten je přivázaný co nejpevněji k dlouhé kládě. Takto ho musejí vojáci přepravit přes náročný rozbahněný terén, který střídá značné převýšení. 

Nekonečné pěší přesuny v pralese a překážkové dráhy ve vodě, v bahně i na stromech to jsou zrovna nepříjemné části kurzu přežití, protože jste neustále mokří a od bláta. Jedinou šancí, jak mít alespoň jedno relativně suché oblečení na noc, je přenášet ho v utěsněném barelu. V džungli totiž vlhkost dosahuje až 98 procent.

Vrcholem náročného kurzu však byla čtyřdenní mise s hlavním cílem přežít. Přežití v džungli předcházela příprava, kterou vedl domorodý indián, jenž pracuje pro zdejší jednotku Cizinecké legie. Vojákům ukázal, které plody se dají jíst a jak si je připravit. Jak si opatřit stravu lovem, jak zhotovovat vrše na ryby a pasti na zvěř. „Měli jsme možnost ochutnat například ugrilovaného kajmana, jihoamerické prase a také papouška," říká Adam Weisser.

„Ke konci kurzu nás čekalo čtyřdenní přežití, kdy nám vzali veškeré vybavení kromě maskáčů bez trika, bot bez tkaniček, čelovky, čutory, mačety, moskytiéry na hlavu, buzoly a píšťalky. Na skupinu jsme dále měli jeden zapalovač a brokovnici na lovení zvěře. Na přežití jsme museli plnit úkoly, které nám postupně zadávali instruktoři, jako například postavit přístřešek, udělat pasti na ryby a zvěř, rozdělat oheň a vyrobit vor, jenž nám měl poslední den posloužit k opuštění místa přežití. A to vše jen z přírodního materiálu. Za celou dobu se naší skupině podařilo ulovit pouze tři malé rybky a žábu velkou jako chodidlo. Jedli jsme jen plody z pralesa," uvádí rotný Weisser a k drsnému kurzu dodává: „Nehostinný prales jsme opustili na voru a začal den individuálních disciplín. Tam patří skok z mostu do řeky z výšky 12 metrů, rozpoznávání rostlin a vázání uzlů na čas, výroba pastí, orienťák v pralese a individuální překážkovky. Díky absenci jídla to bylo velice náročné, jelikož nám chyběla energie."

Poslední den na základně místo odpočinku museli účastníci kurzu po skupinách přebrodit řeku, jít orientační pochod a opět zvládnout Piste Brancardage. Adam Weisser a kadeti z vojenské školy École Spéciale Militaire de Saint-Cyr, kteří kurz dokončili, tak složili závěrečné zkoušky. Nyní na svých uniformách mohou nosit odznak jaguára, který získali za kurz ve Francouzské Guayně. A také vzpomínat na pocity úlevy, štěstí a vítězství, které se u všech dostavily poté, co náročný kurz přežití absolvovali. Rotný Adam Weisser byl instruktory hodnocen jako třetí nejlepší v četě.

Naše studenty hned po návratu z Jižní Ameriky do Brna čekaly náročné státní zkoušky. Rotmistr Michal Popovyč úspěšně složil závěrečné státní zkoušky na konci navazujícího magisterského studia a rotný Adam Weisser také úspěšně absolvoval sdruženou státní zkoušku z Managementu, Ekonomie a Ekonomiky obrany a bezpečnosti na závěr čtvrtého ročníku magisterského studia.

 

Text: Pavel Pazdera, foto: archiv Adama Weissera a CMM

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+