​12.7.2018 • Pruský král Friedrich II. Veliký je držitelem řady vojenskohistorických rekordů. Jeden z nich se týká přímo českých zemí. Byl to totiž on, kdo ze všech panovníků vpadl do českých zemí nejčastěji. Naposledy tomu bylo v roce 1778 během války o dědictví bavorské, zvané též bramborová válka. Tato válka však zasluhuje zmínku nejen pro její spjatost s českými zeměmi, ale též kvůli tomu, že je možno ji považovat fakticky za první poziční válku.

Dne 30. prosince 1777 zemřel bavorský kurfiřt Maxmilián Josef. V jeho osobě vymřela hlavní větev panovnického roku Wittelsbachů. Tím, kdo si nárokoval bavorský trůn, byla rakouská panovnice Marie Terezie, která připojením Bavorska k českým a rakouským zemím hodlala „zaokrouhlit" své panství a současně posílit základnu své moci. Proti tomu se postavila řada evropských zemí, ale pouze Friedrich II. měl prostředky i vůli s tím něco reálně udělat.

Vypuknutí války předcházely déle než půl roku trvající diplomatické spory mezi rakouskou a pruskou monarchií. Po řadě bezvýsledných jednání rozhodl Friedrich II. o vojenském řešení a dne 3. července 1778 vyhlásil Marii Terezii válku. O dva dny později, 5. července, překročily dva hlavní proudy pruské armády státní hranice. Západní armáda vpadla do severních Čech. V jejím čele stal princ Heinrich, Friedrichův bratr, a skládala se z pruských a saských jednotek v síle 89 000 mužů. Proti nim stálo 62 000 mužů maršála Gideona Laudona. Přestože oba velitelé hodlali svést rozhodující bitvu, nedostali k ní svolení; Heinrich od svého bratra, Laudon od císaře Josefa II., syna Marie Terezie, který současně vystupoval jako její spoluvladař.

Druhý proud pruské armády o 87 000 mužích vstoupil na české území přes broumovský výběžek. Velení převzal přímo Friedrich II. A důvodem, proč odmítl, aby armáda jeho bratra Heinricha svedla separátní bitvu s císařským vojskem, bylo, že zamýšlel na českém území spojit obě armády v neztenčené síle. Tím by vznikl vojenský svazek o bezmála 180 000 mužích, který by byl fakticky neporazitelný. Jediným problémem nyní bylo překonat řeku Labe a armádu císaře Josefa II., která měla asi 80 000 mužů.

Pruský vpád do východních Čech, přestože rázný a vedený početným vojskem, postrádal nicméně jeden důležitý aspekt vítězného tažení. Tím byl moment překvapení. Od roku 1740 fridericiánská vojska opakovaně vstupovala na území rakouské monarchie právě východními Čechami. To si vynutilo opevnění města Hradec Králové; s výstavbou bastionové pevnosti se začalo v roce 1766, v době bramborové války byla před dokončením. Další pevnost, Josefov (Ples), pak byla vystavena až jako reakce na průběh bojů během bramborové války. Mimoto pravý břeh Labe byl posílen řadou polních opevnění, jejichž linie se v délce kolem 70 km, což tehdy představovalo jeden z největších polních fortifikačních systémů vůbec, táhla od hradecké pevnosti až do podhůří Krkonoš.

Výstavba stálých i polních opevnění značně zkomplikovala Friedrichův záměr spojit obě pruské armády. Se svou armádou přitom manévroval takovým způsobem, aby mohl Labe překročit, aniž by mu hrozil rakouský protiúder. Zamýšlel provést obchvat z dostatečné vzdálenosti, aby jeho armáda stihla překročit Labe vcelku. Pokus dne 8. července obejít císařské pozice u Zvičiny skončil neúspěšně. Rakouská vojska včas prohlédla Friedrichův záměr a postupovala souběžně s pruským vojskem; rakouské vojsko na pravém, pruské na levém břehu. Nevyšel ani pokus obejít rakouské pozice u Stříteže.

Po bezmála dvou měsících, kdy obě nepřátelské armády manévrovaly každá na svém břehu Labe, odtáhl dne 22. srpna Friedrich II. na sever do prostoru Vrchlabí. Doufal, že podhorský a horský terén dostatečně odradí protivníka neustále se mu stavět do cesty. Nicméně ani tento záměr nevyšel. Výsledkem tak bylo jen několik střetů v síle nejvýše stovek mužů. Jedním z nejvýznamnějších se odehrál dne 4. září u Velké Úpy. Zde byly prapor pruské pěchoty a eskadrona husarů přepadeny ze zálohy rakouským vojskem, jehož jádro představovala setnina Chorvatů.

Dlouhý pobyt početného vojska si brzy začal vybírat svou daň. Vyjedený kraj již nemohl nabídnout žádné další potraviny a píci a zásobování začalo váznout. Především pruští vojáci trpěli dlouhé týdny hladem. Byli nuceni jíst nezralé švestky anebo vyhrabávat brambory ze země. To také dalo válce název; hovoří se proto o švestkové anebo – což se prosadilo úspěšněji – bramborové válce. Mezi hladovějícími vojáky se začala šířit úplavice a dezerce. Přestože pruské vojsko nenastoupilo do regulérní bitvy, celkový počet ztrát odpovídal ztracené bitvě. Během tažení bylo nuceno odepsat asi 18 000 mužů. Friedrich II., kterému se nepodařil uskutečnit záměr spojit obě své armády, se za stávající situace rozhodl k ústupu. V polovině září se začala pruská vojska přesouvat zpátky do Pruska.

Ani Prusko, ani Rakousko nehodlalo pokračovat v bezvýsledném konfliktu. Válku zanedlouho ukončili diplomaté mírem v Těšíně dne 13. května 1779. Podle jeho podmínek se za vítěze mohlo považovat Prusko, které zabránilo připojení Bavorska k rakouské monarchii.

Válka o bavorské dědictví představuje v dějinách vojenství a dějinách vojenského umění významný konflikt. A to právě proto, že se jedná o válku, v níž nebyla svedena žádná bitva! Neúspěšné manévrovací pokusy pruské armády jasně prokázaly, že za určitých podmínek může síla defenzívy převyšovat sílu ofenzívy. Na východočeském bojišti se pomyslným jazýčkem na váhách stal tok řeky Labe a linie polního opevnění. Po celá desetiletí byla válka o bavorské dědictví nazírána spíše jako kuriozita, která nemá šanci se opakovat. Nepřipravenost vojenských teoretiků a praktiků se však tragicky projevila v letech první světové války; kvůli neschopnosti překonat prostředky obrany byly zbytečně zmařeny milióny lidských životů.

Autor: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+