17.5.2018 • Od částečné mobilizace, kterou Československo vyhlásilo 20. května 1938, uplyne v těchto dnech přesně osmdesát let. To znamená, že stejně tak dlouho byla celá záležitost, spjatá s jejím vyhlášením, opakovaně podrobována historickému výzkumu. A přesto právě s květnovou mobilizací jsou spjaty otázky, na které dodnes chybí odpověď. Co bylo vlastně příčinou vyhlášení mobilizace? A kdo, pokud vůbec někdo, z ní měl užitek?

Po nástupu nacistické strany k moci v roce 1933 dospělo velení československé armády k názoru, že hlavním protivníkem československého státu se stává Německo. Navíc v průběhu následujících let se vzájemný poměr vojenské situace obou zemí změnil výrazně v neprospěch Československa. Jestliže na počátku třicátých let byla československá armáda dokonce silnější, než ta německá, ustavení Wehrmachtu, postupující zbrojení a především výstavba Luftwaffe, situaci zvrátilo. Rozhodujícím okamžikem byl následně březen 1938, kdy Německo okupovalo Rakousko. Československo-německá hranice se prodloužila takovým způsobem, že české země se dostaly fakticky do úplného obklíčení. Z dnešního pohledu je přitom zvláštní, že Československo v souvislosti s připojením Rakouska k Německu nepřijalo vůbec žádná vojenská opatření.

Vedení československé armády, v tom zejména náčelník generálního štábu generál Ludvík Krejčí, těžce neslo, že v kritických březnových dnes muselo jen pasivně přihlížet. Vojenské zpravodajství, konkrétně 2. (zpravodajské) oddělení Hlavního štábu, proto zesílilo svou činnost. A kolem poloviny května získalo z několika zdrojů zprávy o pohybech německých vojsk. Jednalo se o řadu dílčích zmínek o přesunech jednotek směrem k československým hranicím, které by však, s ohledem na militarizaci země, nemusely nic znamenat. Pokud by nebyly podepřeny zprávami dvou důležitých agentů.

Tím prvním byl A-54, Paul Thümmel, který zprostředkoval informaci dne 12. května 1938. Druhá, rozhodující zpráva, přišla v noci z 19. na 20. května. Tuto informaci obstaral agent D-14, bývalý lipský místostarosta Willi Lange, antinacista, který v této době žil v Československu, ale který disponoval vlastní agenturní sítí na území Německa. Rozborem jeho zprávy bylo zjištěno, že v prostoru Saska a částečně též severního Bavorska se nachází deset divizí.

Zpráva byla natolik závažná, že se během krátkého času dostala československé vládě. Diplomatické sondáže u německých míst nepřinesly žádný relevantní výsledek, a proto se po několika hodinách vzrušené debaty vláda usnesla využít branného zákona a vyhlásit částečnou mobilizaci, respektive povolat jeden odvodní ročník a pět ročníků zálohy specialistů a realizovat opatření ke zvýšené ochraně hranic.

Nástupem záložníků stoupl počet mužů československé armády z necelých 200 000 na asi 370 000 mužů, posíleny byly též jednotky Stráže obrany státu, jejichž počet se zdvojnásobil a dosáhl 30 000 mužů. Nástup záložníků, jejich začlenění a vyzbrojení, zaujetí pozic jednotkami, především obsazení „bunkrů" při hranicích, doplnění munice aj. bylo podle plánu dokončeno 23. května. Na hraničních přechodech byly též zřízeny zátarasy a do bojové pohotovosti bylo dále uvedeno letectvo i protiletadlová obrana. Hladký průběh realizace opatření byl svědectvím nejen odhodlání Čechoslováků bránit svůj stát, ale též dokladem organizačních schopností československé generality.

Částečná mobilizace měla výrazný a jednoznačný dopad na posílení morálky československé společnosti a armády. Její výsledek se však projevil i v mezinárodní rovině. Vzájemné vztahy Československa a Německa se nakrátko dostaly do hluboké krize, přičemž možnost vojenské konfrontace byla bezprostřední. Společně se spojeneckými vazbami Československa, konkrétně s Francií, a prostřednictvím Francie se Spojeným královstvím, hrozila evropská válka. Diplomaté velmocí začali okamžitě jednat; rozhovory střídaly rozhovory, ale po zjištění reálné situace, především německého potvrzení, že žádná vojska k československým hranicím nepřesouvá, a československého, že žádná další vojenská opatření se neplánují, krize rychle opadla.

Na mezinárodní scéně nicméně zanechala svůj hluboký otisk. Jestliže boj o „public relations" československá vláda ve své zemi vyhrála, na mezinárodním poli zaznamenala naprostý debakl. Nedokázala čelit německé propagandistické ofenzívě, která Československo prezentovala jako agresora, jako zemi, která usiluje o rozpoutání evropské války.

Informace zpravodajců o přesunech německých vojsk k československým hranicím se totiž nepotvrdily. Co tedy bylo příčinou, že československá vláda vyhlásila částečnou mobilizaci? Jednalo se o omyl zpravodajců? Pravdou je, že vojenské zpravodajství získané informace důkladně neprověřilo, nicméně všechny zprávy se vzájemně podporovaly a doplňovaly. Jednalo se tedy o zpravodajskou hru? Ani tuto tezi nelze vyloučit. Hlavními informátory československých zpravodajců byli dva agenti, vůči jejichž spolehlivosti lze vznést několik námitek; a to, aby se oběťmi dezinformací stáli přímo oni, nebylo nemožné zařídit. Toto vysvětlení by však znamenalo, že za celou hrou musel stát někdo, kdo měl z československé mobilizace prospěch. Tím nebyl nikdo jiný než Adolf Hitler, respektive nacistický režim jako takový. Vývojem událostí tak získal nejenom argumenty o oprávněnosti svých požadavků, ale také vhodnou páku na neposlušnou generalitu Wehrmachtu.

Československá částečná mobilizace dokládá, že vojenská opatření státu nejsou pouze jeho vnitřní záležitostí, ale vždy mají mezinárodní přesah a dopad. Aspekt, který nikdy nelze podcenit, je záležitost světového mínění. V tomto směru lze převažující mezinárodní souhlas s mnichovskou dohodou, která byla podepsána koncem září 1938, považovat za jeden z důsledků květnové mobilizace.

Text: Aleš Binar

  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+