​19.1.2018 • Vznik československého státu! Okupace českého pohraničí! Komunistický převrat! Sovětská okupace Československa! To všechno jsou rozhodující momenty českých dějin, které mají jedno společné. Tím je fakt, že připadají na roky, které končí osmičkou; 1918, 1938, 1948 a 1968. V interpretaci českých dějin se proto vžil koncept „osudových osmiček". Dodatečně byla tato řada obohacena o další letopočty z české minulosti, snad aby byla potvrzena ona nevyhnutelná osudovost. Ambicí vojenskohistorického kalendáře pro rok 2018 je alespoň přiblížit ty momenty z českých a světových dějin, které jsou spjaty s vojenskou historií a vojenským uměním – a jejichž letopočet se zakončuje právě oním číslem osm.

V retrospektivním ohledu je na prvním místě nutno uvést 21. srpen 1968, kdy došlo k sovětské okupaci Československa. Na ní lze nahlížet různými perspektivami, od morálních a politických až k vojenským – a v tomto směru je nutno uvést, že srpnová okupace Československa zůstává dosud největší vojenskou operací na území dnešní Evropy.

Tři desetiletí předtím, roku 1938, bylo okupováno české pohraničí; tentokrát však hrozba přicházela ze západu. Z tohoto roku si však zaslouží zdůraznit jiné okamžiky. Jimi jsou květnová a zářijová mobilizace československé branné moci. Vždyť po jejich zakončení měla československá armáda ve zbrani, poprvé a naposledy, více než jeden milión mužů!

Vznik československého státu roku 1918 by nebyl možný bez československých legií. A ty by pak moc toho neznamenaly, kdyby se nemohly prokázat bojovými úspěchy. V roce 1918 se vojenské úspěchy dostavily na všech třech válčištích československých legionářů; na východním (bitva u Bachmače), na italském (bitva u Doss Alto) i na západním (bitva u Terronu).

V roce 1848 zmítala celou Evropou bouře revolucí, která zasáhla i české země, konkrétně především Prahu. Svatodušní bouře, které měly podobu boje na barikádách, byly více symbolem nové epochy než skutečnou vojenskou událostí; s jistou nadsázkou lze však říct, že od tohoto okamžiku je možno v českých zemích hovořit o „urban warfare", válce v zastavěném prostoru.

Během sedmileté války se české země dvakrát staly hlavním bojištěm; poprvé to byly v letech 1756 a 1757 Čechy, podruhé v roce 1758 Morava. Pruská a rakouská vojska se střetla u Domašova a znova během obléhání Olomouce; z obou střetnutí vyšla vítězně rakouská monarchie.

I další celoevropský konflikt, třicetiletá válka, byla zahájena na české půdě. Rok 1618 je rokem propuknutí českého stavovského povstání, které stojí na počátku třicetileté války. Její první etapa se proto nijak překvapivě nazývá jako česká, respektive česko-falcká válka (1618-1621). Během ní došlo současně k prvnímu většímu střetnutí mezi habsburskými a stavovskými vojsky, kterým byla bitva u Lomnice.

Z poněkud vzdálenější historie je nutno zmínit rok 1378. Tehdy se na den svatého Rufa na Moravském poli střetly dvě rytířské armády, českého krále Přemysla Otakara II. a německého krále Rudolfa I.

V roce 2018 se však připomínají i velké vojenské události světových dějin. Na prvním místě jsou jimi především rok 1918, poslední rok Velké války, kdy se vystupňovalo válečné úsilí až do krajností (Ludendorffova ofenzíva, dohodové ofenzívy na západní a italské frontě), a rok 1758, třetí rok války sedmileté, kdy kromě zmíněných bojů na Moravě proběhly bitvy u Zorndorfu a Hochkirchu.

Z uvedeného je zřejmé, že v roce 2018 se vlastní vojenskohistorický kalendář otevírá v průběhu března. Na něj připadá stoleté výročí bitvy u Bachmače a současně zahájení Ludendorffovy ofenzívy.

Autor: Aleš Binar