7.8.2017 • Dne 15. srpna uplyne přesně osmdesát let od okamžiku, kdy byl zřízen první z československých hraničářských pluků. Obdržel pořadové číslo čtyři a za sídlo kasárny v Hlučíně. Úkolem hraničářů, jak jejich jméno napovídá, byla obrana československých hranic. V jistém smyslu se jednalo o elitní útvary armády, jejichž odkaz se nevyčerpal potupným opuštěním pevností a předáním českého pohraničí, ale nadále zůstává symbolem odhodlání bojovat za svobodu.

Historie hraničářských pluků byla krátká a trvala jen asi rok a půl. Během té doby bylo ustaveno a následně rozpuštěno sedm svazků; ty však představovaly pouhý zlomek původně plánovaných počtů. První z nich byl zřízen ve Slezsku ve městě Hlučíně. Důvodem jeho dislokace byla skutečnost, že slezský region představoval z vojenského hlediska velmi exponované místo. Mimo jeho složitou národnostní skladbu a územní pretense to byl fakt, že zde probíhala československo-německá státní hranice, kterou oproti jiným úsekům nechránila žádná geografická překážka. Ze stejného důvodu se i s výstavbou opevnění začalo zde. A právě ty sruby v úseku od Bohumína, kde se stýkalo Československo, Německo a Polsko, až po Milostovice západně od Opavy, měli zaujmout hlučínští hraničáři.

Hraničářský pluk 4 měl obdobnou strukturu jako ostatní hraničářské svazky. Jeho velitelství, v čele s plukovníkem Janem Satoriem, sídlilo v Hlučíně. Zde se také nacházel II. prapor pluku. Další tři prapory byly umístěny v Koblově, Opavě a v Hrabyni. Do úseku pluku dále náležela tvrz Smolkov. Pro její obranu bylo vyčleněno zvláštní velitelství „Sm", které se později transformovalo v V. prapor. Každý prapor se zpravidla dělil na čtyři roty, přičemž tři byly organizovány jako pěší a čtvrtá jako kulometná. Roty se nicméně dále již nedělily na čety, jak bylo běžné u většiny ostatních druhů vojsk, ale na osádky srubů. Vzhledem k tomu, že každá osádka byla fakticky jinak velká, kolísal jejich počet v rotě od tří po sedm.

Na konci září roku 1938, v době, kdy se zdálo, že válka mezi Československem a Německem je záležitostí pouze dnů, ne-li hodin, nastoupili příslušníci hlučínského pluku k obraně pevností. Doslova s prstem na spoušti si v těch nejnapjatějších okamžicích někteří z nich jistě vzpomněli na slova svého velitele, plk. Jana Satorieho. Ten několik dni předtím při slavnostním předávání zástavy uvedl, že „cizí nechceme a svoje nedáme." Tímto přesně vystihl úkol hraničářských jednotek. Z historie, která již tolikrát prokázala smysl pro ironii, je však známo, že se stal pravý opak. Zanedlouho totiž, ve dnech 8. až 10. října, museli hraničáři své pevnosti opustit, a to bez jediného výstřelu! Závěrečnou tečku za krátkou existencí hraničářského pluku 4 udělal 15. prosinec 1938. Ten den byl pluk, již jako poslední svého druhu, rozpuštěn.

Hraničářský pluk 4 byl sice rozpuštěn, ale nezanikl. Řada jeho příslušníků se zapojila do československého odboje, mezi jinými například Jaroslav Švarc, jehož jméno je spjato s jinou historickou událostí, atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. O významu pluku pak svědčí i fakt, že jeho jméno nesou hlučínské kasárny, ve kterých se v současnosti nachází Vojenský veterinární ústav Armády České republiky.

Autor: Aleš Binar