12.6.2017 • Za několik málo dní to bude přesně 75 let, kdy českoslovenští parašutisté, kteří předtím provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, svedli svůj poslední boj. Stalo se tak v ranních a dopoledních hodinách v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje na Resslově ulici v Praze dne 18. června 1942. Kdo byli oni parašutisté? Jak probíhal jejich boj? A kdo v něm vlastně nakonec zvítězil?

Po spáchání atentátu na Reinharda Heydricha se jeho aktéři, rotmistři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, ukryli v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Tamní duchovní správce, farář Václav Čikl, jim poskytl úkryt v obtížně přístupné kryptě kostela. Vzhledem k represím, které zahájil nacistický režim vůči příslušníkům odboje, hledali úkryt i ostatní českoslovenští parašutisté, kteří se v této době nacházeli tajně na území českých zemí. Postupně se tak v kostele ukrylo sedm vojáků.

Josef Valčík, člen výsadku Silver A, byl na území protektorátu dopraven stejným letounem, který nesl Gabčíka a Kubiše. Ještě předtím, než se ocitl na palubě bombardéru Halifax, bojoval ve Francii a po její porážce byl oklikou přes Gibraltarský průliv dopraven do Spojeného království. Dalším byl nadporučík Adolf Opálka, člen výsadku Out Distance. V období první republiky sloužil u 43. pěšího pluku v Brně, následně prošel polským exilem a francouzskou cizineckou legií. Po porážce Francie byl evakuován do Spojeného království. Četaři Josef Bublík a Jan Hrubý byli příslušníci desantu Bioscop. Oba se oklikou přes Balkán a Blízký východ dostali do Spojeného království. Rotný Jaroslav Švarc byl v období první republiky příslušníkem hlučínského hraničářského pluku, ve válečných letech prošel francouzským bojištěm, kde se málem dostal do německého zajetí. Později byl vybrán do desantu Tin, s nímž byl v dubnu 1942 vysazen na území protektorátu.

Osudy těchto mužů si byly velmi podobné, co je však nakonec spojilo, byla skutečnost, že se sami dobrovolně přihlásili do kurzu pro speciální operace. Během něj prodělali zvláštní výcvik, který je kvalifikoval k tomu, aby mohli být vysazeni na okupované území Československa s cílem provádět diverzní a zpravodajskou činnost.

Krypta kostela sv. Cyrila a Metoděje se ve dnech nacistické represe zdála být ideálním útočištěm. Gestapo, respektive jeho pražská zvláštní úřadovna pod vedením Hanse-Ulricha Geschkeho, několik týdnů pátrala po československých parašutistech… Bezvýsledně. Až zrada jednoho z nich je přivedla na stopu. Poté vyšetřování dostalo rychlý spád a 18. června 1942, krátce po čtvrté hodině ranní, začaly jednotky SS uzavírat prostor kolem kostela, o kterém již nacisté věděli, že se v něm skrývají parašutisté i oba atentátníci. Obklíčení bylo dokonalé. Byly vytvořeny dva uzavírací okruhy a myslelo se dokonce na kontrolu kanalizace.

Tři českoslovenští parašutisté se ukryli na kůru nad hlavní chrámovou lodí, kam již mezitím vpadli příslušníci Gestapa. Když zjistili, že jejich úkryt je prozrazen, zahájili palbu ze svých pistolí. Gestapáci se stáhli a boje přenechali esesákům. Ač měli parašutisté výškovou převahu, proti palebné převaze samopalů neměli šanci; byli vyzbrojeni pouze pistolemi. Pokaždé, když se pokusili vystřelit, smršť kulek je donutila se znovu krýt. Na jejich postavení navíc začaly dopadat ruční granáty. Před některými se dokázali schovat, jiné odhodit, ale jiné si našly svůj cíl. Boj trval asi dvě hodiny, než byla kolem sedmé hodiny ranní vynesena tři těla. Adolf Opálka, který byl těžce raněn zásahem granátu, spáchal sebevraždu, Josef Bublík a Jan Kubiš, oba těžce ranění, zemřeli při převozu do nemocnice, aniž by nabyli vědomí.

Zbylí čtyři výsadkáři, kteří se ukrývali v kryptě ve sklepě kostela, s napětím poslouchali tlumené zvuky boje. Okamžik, kdy se ozvaly první výstřely, byl vyplněn jistě týmiž pocity úzkostí, jako moment, kdy palba ustala. Bylo zřejmé, že jejich skrýš musí být zanedlouho odhalena. A skutečně. V sakristii kostela objevilo Gestapo šaty, které nemohly patřit padlým výsadkářům. Zajatému kaplanovi nezbývalo, než úkryt čtveřice výsadkářů prozradit.

Vyvstal však problém, jak zbývající parašutisty z krypty zajistit. Gestapo totiž za každou cenu potřebovalo zajmout parašutisty živé. Už boje o kůr však prokázali, že ti raději padnou se zbraní v ruce, než aby se vzdali. Střelba z kulometu na větrací okno krypty z hlavní ulice měla sice psychologický účinek, parašutisty však mohla zabít; byla tedy zastavena. Druhý pokus počítal se zaplavením krypty. Je ironií dějin, že to byli pražští hasiči, kteří pumpovali přes větrací okno vodu s cílem parašutisty vyplavit. Stejnou ironií je fakt, že to byli oni, kdo vyrval parašutistům z rukou žebřík, kterým vyhazovali hadice zpět na ulici.

Velitel Waffen-SS plukovník von Fischer-Treuenfeld, který mezitím fakticky převzal velení na celou akci, však nedokázal čekat. Podle něj trvalo vyplavování příliš dlouho a navíc hrozilo, že voda může unikat a tím snad parašutistům ukázat i nějakou zapomenutou cestu. Rozkázal provést vpád přes úzký průzor nad kryptou. Střelba však útočníky donutila, aby se jím opět kvapně vytáhli ven. Naneštěstí mezitím někdo zjistil, že za oltářem chrámu se nachází kamenná deska, za níž je schodiště vedoucí do podzemí. Exploze, která ji měla rozbít a zajistit volný vstup do krypty, souzněla s výstřely do spánku. Všichni čtyři parašutisté, vědomi si bezvýchodnosti situace a především v obavě, aby je Gestapo nedonutilo vyzradit tajné informace, spáchali sebevraždu. Boj o kostel skončil smrtí všech obležených parašutistů. Byli to přitom všechno mladí lidé, Gabčíkovi, který byl z nich nejstarší, bylo třicet let, nejmladší Bublík měl dvacet dva.

Boj s československými parašutisty prokázal, jak je obtížné zajistit odhodlaného protivníka, může-li ke své obraně využít výhody, které skýtá obtížně přístupné postavení v zastavěném prostoru. Zasahující jednotky totiž dostaly rozkaz, aby dopadly parašutisty živé. To se jim nepodařilo…

Text: Aleš Binar