5.6.2017 • V dějinách arabsko-izraelských válek náleží klíčový význam šestidenní válce, která proběhla právě před padesáti lety, ve dnech 5. až 10. června 1967. Během ní totiž Izrael ztrojnásobil své území. Pod jeho kontrolou se tak ocitly Golanské výšiny, Západní břeh Jordánu i pásmo Gazy, které dodnes představují problematické regiony a vyvolávají mezinárodní kontroverze. Vítězství izraelských ozbrojených sil by však nebylo možné bez vybojování vzdušné nadvlády.

Od počátku šedesátých let se vztahy mezi arabskými zeměmi a státem Izrael začaly vyhrocovat. Jedním z hlavních důvodů byla zahraniční politika Egypta Gamála Násira, který usiloval přetvořit svou zemi v lokální mocnost. Orientací na Sovětský svaz zajistil ohromné dodávky nejmodernějších zbraňových systému, čímž se egyptská armáda zařadila mezi nejsilnější na světě. Představitelé izraelských ozbrojených sil si byli této situace vědomi a hledali způsob, jak zlomit početní převahu Egypta a dalších arabských zemí. Když se v roce 1957 stal velitelem Izraelského vojenského letectva generál Ezer Weizman, vypracoval plán útočné operace, která později vešla do dějin pod názvem Moked, Ohnisko.

Podstata plánu spočívala v tom, že izraelské vzdušné síly převezmou iniciativu a jako první zaútočí na egyptské letectvo, a to tak, aby jej zničily ještě na zemi. Stěžejním prvkem plánu se tak stal moment překvapení. Toho zamýšlel Weizman dosáhnout tak, že na egyptské cíle nezaútočí přímo z východu, ale obchvatem ze severu a ze západu. Operace si současně žádala zevrubnou znalost egyptského letectva, jeho organizace, rozmístění radarových stanic a letišť, jejich vybavení, počtu letounů atd. Z tohoto důvodu zaměřily izraelské zpravodajské služby zvláštní pozornost právě na Egypt a jeho letectvo a izraelská průzkumná letadla prováděla intenzivní letecký průzkum. Důležité bylo také načasování útoku. Zde přišly vhod informace zpravodajských služeb, které zjistily, že každý den ráno v 7.45 hodin se vrací první vlna hlídkovacích letounů zpátky na letiště, aby byla následně vystřídána druhou vlnou. Úder tedy měl přijít v okamžiku, kdy bude na přistávacích plochách co nejvíce letadel.

Ve srovnání s arabskými rivaly měli Izraelci k dispozici omezený počet letounů. Výcvik pilotů a technického personálu byl tedy obzvláště intenzivní a náročný, aby se maximalizovalo jejich bojové nasazení. Zacvičený tým techniků byl schopen doplnit palivo a obměnit výzbroj za pouhých šest až sedm minut. Vzhledem k tomu, že na každý stroj byli k dispozici až tři piloti, kteří byli schopni provést i osm vzletů denně, výrazně se snížila doba, kdy stroje zůstávaly na zemi. Uvádí se, že 90 % času během celé války byly stroje v bojovém nasazení.

Bezprostředním důvodem vypuknutí války bylo rozhodnutí OSN ze dne 19. května 1967 stáhnout jednotky modrých přileb ze Sinaje. Egyptská vojska se tak dostala do těsné blízkosti izraelských sil, a to v poměru tři ku jedné. Několik dni poté, dne 27. května prohlásil egyptský prezident Násir, že „naším hlavním úkolem je zničit Izrael." Ozbrojený konflikt byl již jen otázkou času.

Za okamžik spuštění preemtivního úderu byl zvolen 5. červen 1967. Ten den ráno vzlétlo ke svým rutinním hlídkovým letům 16 cvičných strojů Fouga Magister. Za nimi se však vzneslo celé izraelské letectvo, bezmála 200 letounů. Hlavní zbraní Izraelců byly francouzské stíhačky Dessault Mirage IIIC, dále Dessault Ouragan, Super Mystere B.2 a lehký bombardér Sud Aviation Vautour II. K obraně vzdušného prostoru bylo ponecháno pouhých dvanáct strojů.

Přesně podle časového harmonogramu stočily se izraelské stíhačky směrem na západ, nad Středozemní moře. Jejich letová výška činila pouhých 20 metrů, aby byly hůře odhalitelné pro egyptské radary. Rádiový klid byl samozřejmostí. Po 18 minutách letu se obrátily na jih a krátce na to dosáhly egyptského pobřeží a údolí Nilu. Zde zahájily údery na egyptské cíle. Úspěch byl okamžitý. Za tři hodiny bylo zničeno 293 letounů, mezi nimi především 90 strojů MiG-21.

Následně, krátce po poledni, obrátilo izraelské letectvo pozornost na zbývající tři znepřátelené země, Jordánsko, Sýrii a Irák. Jordánské letectvo přestalo existovat během jediné půlhodiny, syrské letectvo ztratilo dvě třetiny strojů a Irák, který přišel o svou leteckou základnu H3, se kvůli tomu do pozemních bojů nezapojil vůbec. Do konce prvního dne bylo zničeno 416 arabských strojů, z nich 393 na zemi, a to za cenu ztráty 26 izraelských letounů. Pro srovnání se uvádí, že za zbývajících pět dní války zničili Izraelci 34 dalších letounů a ztratili přitom 20 vlastních. První den leteckého úderu byl tedy pro vybojování vzdušné převahy rozhodující. Poté se izraelské letectvo mohlo plně zapojit do podpory pozemním operacím.

Šestidenní válka mezi Izraelem a arabskými zeměmi a v tom zejména letecká operace Moked prokázala, že i v konfliktu vedeném moderními zbraňovými systémy si uchovává svůj význam tradiční taktický prvek, moment překvapení. A přestože arabské státy disponovaly leteckými stroji, které byly na vyšší technologické úrovni než izraelské, lidský faktor se ukázal být důležitější. Zásadní byla převaha ve výcviku a v doktríně Izraele a dále pak důsledná zpravodajská příprava. Na stranu druhou je šestidenní válka dokladem toho, že samotné letectvo válku vyhrát nedokáže, ale že je nutná úzká podpora mezi pozemními a leteckými silami.

Text: Aleš Binar