25.4.2017 • Tak by se dal ve stručnosti shrnout rozdíl mezi tradiční dubnovou účastí zástupců Univerzity obrany na kurzu přežití ve Francouzské Guyaně, pořádaném francouzskou cizineckou legií a letošním kurzem, na který koncem března odcestovali rotmistr Rodolfo Maršík a rotný Václav Krabáč. Vzhledem k tomu, že oba studenti se nakonec zúčastnili bojového kurzu francouzské námořní pěchoty v africkém Gabonu, je možné říci, že všechno bylo úplně jinak. 

Že nepůjde všechno podle plánu, se Rodolfo Maršík a Václav Krabáč dozvěděli krátce po příletu do Francie. Pokračování cesty do obvyklého místa konání kurzu v jihoamerickém zámořském departementu totiž znemožnily tamní nepokoje a stávky. Během týden trvajícího období nejistoty se objevilo několik variant náhradního řešení – Martinique, Džibuti, Pyreneje či Gabon. 

Nakonec padla volba na posledně uvedenou zemi, ležící na západním pobřeží rovníkové Afriky. Po krátkém pobytu v hlavním městě Liberville se téměř stovka účastníků kurzu rozdělená do čtyř čet přesunula do džungle na základnu šestého regimentu námořní pěchoty. „Prostředí nebylo tak nebezpečné jako v Guyaně, o které mi kolega ze speciálních sil říkal, že by tam zadek na zem nedal. V Gabonu se dalo spát na zemi, potkali jsme nějaké pavouky, stonožky, nejvíce nebezpeční tam byli velcí mravenci, kteří fakt útočili na lidi a kousali," popisuje prostředí výcviku Václav Krabáč.

Na rozdíl od guyanského kurzu přežití šlo tentokrát o bojový kurz. „Cílem bylo dostat člověka do situace, aby se cítil jako v boji – to znamená málo spánku, málo jídla, velká zátěž," hodnotí kurz Rodolfo Maršík. O jednu bojovou dávku jídla se tak dělili dva, čtyři vojáci a třeba i celé družstvo. Po dvanáctihodinovém denním programu následoval čas pro hygienu a odpočinek. Ovšem ten nikdy netrval dlouho. „V osm jsem se uložil k spánku, jenže v tom vedru se nedalo usnout. A za chvíli dorazilo s rachotem auto, zaskřípěly brzdy a už jsme čekali, kdy mezi nás dopadne dýmovnice a vyženou nás z hamaky na noční výcvik," říká rotmistr Maršík.

Účastníci kurzu byli průběžně hodnoceni, jak zvládají fyzickou a psychickou zátěž. Absolvovali také ve stanoveném čase překážkové dráhy a na základě získaných bodů pak byla oceněna celá četa. Václav Krabáč se individuálně umístil mezi patnácti nejlepšími a se svou četou získal zlatý odznak s vyobrazením orla, přičemž mu pomohla výborná komunikace a spolupráce v rámci jednotky. Zcela odlišnou zkušenost udělal s francouzskými kolegy v četě Rodolfo Maršík: „Pro mě to bylo 11 dní samoty, ostatní se mnou neuměli a nechtěli komunikovat, byl jsem izolovaný od ostatních a mnohdy jsem nevěděl, kam vůbec jdeme, co se bude dít." I přes tento handicap získal rotmistr Maršík druhé nejvyšší ohodnocení – stříbrného orla.

„Nikdy bych nevěřil, že člověk může fungovat s tak malým množstvím jídla a skoro beze spánku," shodují se bez ohledu na odlišnou zkušenost rotmistr Maršík a rotný Krabáč. Díky výjimečným okolnostem absolvovali unikátní kurz a rozšířili univerzitní sbírku prestižních zahraničních ocenění.


Autor: Viktor Sliva, foto: autor, Rodolfo Maršík, Václav Krabáč