​14.2.2017 • Název knihy vzpomínek československého generála Ludvíka Svobody „Z Buzuluku do Prahy" nese název jednoho ruského města. Tím městem je Buzuluk, který leží asi 170 km východně od povolžské Samary, a důvodem, proč se tato skutečnost připomíná, je fakt, že od momentu, kdy zde byl zřízen 1. československý pěší prapor, uplynulo právě 75 let. Prapor se stal základem pozdějšího československého armádního sboru, jehož bojová historie zahrnuje bitvu v dukelském průsmyku, boje u Jasla, v rámci Ostravské operace, o Liptovský Mikuláš a o Velkou a Malou Fatru.

Podmínky pro vedení československého odboje za státní a národní nezávislost, tj. proti nacistickému režimu, byly v Sovětském svazu velmi svízelné. Sovětský svaz byl spojencem nacionálně socialistického Německa a jakákoliv protiněmecká činnost byla nemožná. V tomto směru mohou příslušníci Českého a slovenského legionu, kteří se dostali v září 1939 v Polsku do sovětského zajetí, hovořit o štěstí. Represe i vydání do Německa se jim totiž vyhnuly. Nicméně trvalo déle než rok a půl, než se českoslovenští vojáci dostali z internace. Teprve poté, co Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz, a v září téhož roku byla podepsána československo-sovětská úmluva, vytvořily se podmínky, aby bylo zřízeno československé vojsko. První měsíce německo-sovětské války však byly pro Sovětský svaz katastrofální; země bojovala o vlastní přežití a záležitost československé jednotky šla zcela stranou. Až když se počátkem prosince 1941 německý postup zastavil, mohlo být přikročeno k jejímu zřízení.

Prvních 88 mužů přijelo do Buzuluku dne 5. února 1942. Jednalo se o bývalé příslušníky Českého a slovenského legionu, kteří byli internováni v Orankách. Pro tuto skupinu, kterou tvořili důstojníci a poddůstojníci, se vžilo označení oranská skupina. Ti následně zaujali klíčové pozice ve velitelském sboru budoucího československého vojska. Další významnou skupinu tvořili podkarpatští Rusíni, kteří byli tehdy vězněni v sovětských táborech Gulag.

Dne 12. února 1942 bylo oficiálně vyhlášeno zřízení československého pěšího praporu. Celý rok 1942 pak měli Čechoslováci na to, aby se připravili na bojové nasazení. Hlavní náplní každodenního života představoval usilovný trénink, od pořadových a tělesných cvičení až po nácvik bojových a taktických činností. Návštěvník, který by v tyto dny zavítal do Buzuluku, by byl překvapen pohledem na neobvyklou vojenskou ústroj. Českoslovenští vojáci byli totiž oblečení do britských polních uniforem. Ty byly původně připraveny Brity pro polské vojsko. To se však mezitím přesunulo na Přední východ a jejich nevyužité uniformy tak byly přiděleny československému praporu.

Československý prapor byl součástí československého vojska a podléhal londýnskému exilovému ministerstvu obrany v čele s generálem Sergejem Ingrem. V průběhu roku 1942 úspěšně pokračovala výstavba praporu. V červnu již měl více než tisíc mužů a jejich počet dále narůstal. Dne 15. července se jeho velitelem stal podplukovník Ludvík Svoboda. Jeho přímým nadřízeným byl generál Heliodor Píka, který stal v čele československé vojenské mise v Moskvě. Záměrem generála Píky bylo nasadit československé vojsko do boje až v okamžiku, kdy se fronta přiblíží k českým zemím. Naopak pplk. Svoboda si hleděl vysloužit bojové vavříny, čímž nepřímo podporoval zájmy komunistů, kteří postupně infiltrovali prapor. Obrátil se proto dopisem přímo na sovětského diktátora Stalina a žádal jej o zasazení jednotky na východní frontě. V reakci na to obdržel dne 20. října 1942 prapor zbraně. Jednotka se začala připravovat na bojové vystoupení!

Pobyt československého praporu v Buzuluku skončil 30. ledna 1943. Tehdy nastoupil přesun na frontu, aby začal psát další kapitolu českých vojenských dějin. Ani to, že jeho příslušníci byli v soukolí mocenského boje mezi londýnskou exilovou vládou a komunistickým Sovětským svazem nepodlomilo jejich morálku. O tom svědčí jejich vysoké bojové odhodlání, které následně prokázali na bojišti.

Autor: Aleš Binar