​15.12.2016 • Bitva u Verdunu, která skončila právě před sto lety, představuje nejen jednu z největších bitev první světové války, ale jednu z největších, nejdelších a nejkrvavějších bitev historie vůbec. Její rozsah je současně výpovědí o vývojové fázi vojenství, která domněle patří minulostí, v níž byla vojenská převaha dosahována výhradně početní přesilou.

Bližší představu o rozsahu bitvy podávají statistická data. Bitva trvala 303 dní, tedy bezmála deset měsíců, zapojilo se do ní 130 divizí a celkem asi 2,4 miliónů mužů, z nichž 305 000 zahynulo; jednalo se o 162 000 Francouzů a 143 000 Němců. Avšak padlí představují pouze část celkových vojenských ztrát. Společně se zraněnými, zajatými a nezvěstnými stála verdunské bitva obě bojující strany na 714 000 mužů.

Na počátku roku 1916 hledaly válčící státy cestu ven z patové situace zákopové války. Jak země Dohody, tedy především Spojené království a Francie, tak Ústředních mocností, zejména vojensky nejsilnější Německo, přišly se shodným řešením. Tím byla vize, že pokud válku nelze rozhodnout vojensky, je nutno vítězství vybojovat ekonomicky a demograficky, tzn. vyčerpat nepřítele. Prostředkem k tomuto cíli se měla stát morálně velmi vratká koncepce materiálových bitev. Ta zná jediné kritérium vítězství, a tím je vyšší počet ztrát nepřítele nad ztrátami vlastními. A to bez ohledu na počet obětí.

Jako první zahájila materiálovou bitvu Německá říše. Dne 21. února 1916 byla po několikerém odkladu spuštěna Operace soud. Náčelník generálního štábu Erich von Falkenhayn rozhodl zaútočit na pevnostní město Verdun, které se do té doby nacházelo na relativně poklidném úseku západní fronty. Předpokládal, že v jeho prospěch budou působit dva faktory, které donutí Francouze bránit se za každou cenou, nasadit nejdříve všechny dostupné síly, poté zálohu, a nakonec jen přihlížet svému vojenskému zhroucení. Tím prvním bylo, že Verdunu náleželo významné místo ve francouzském národním cítění, takže jeho ztráta byla nemyslitelná. Druhý faktor vyplýval z charakteru terénu, neboť po očekávaném získání výšin, které se nacházely v blízkosti pevnosti, byl by prostor Verdunu vydán napospas německému dělostřelectvu, což by nutně vedlo k usilovné francouzské snaze o jejich znovuzískání.

Během první světové války rozpracovalo dělostřelectvo taktiku bubnové palby (barrage, Trommelfeuer). Tato taktika reagovala jednak na skutečnost, že v bahnitém terénu prvoválečných zákopů nebylo možno jasně identifikovat nepřátelská postavení, jednak na fakt, že obránci se brzy naučili efektivně se chránit proti dělostřeleckému ostřelování. Podstata bubnové palby tkví v cíli. Tím totiž není bod, ale prostor, zpravidla navíc značně rozsáhlý. Má-li být pokrýt palbou, znamená to, že střelba musí být dlouhodobá a současně intenzivní. A právě v bitvě u Verdunu dosáhla tato taktika svého vrcholu, o čemž svědčí fakt, že 80 % všech ztrát způsobila právě artilerie. Verdunská bitva však současně prokázala limity bubnové palby. Tím je taktické znehodnocení bojiště, které se stává nepřekonatelnou překážkou i pro útočící stranu, a značná spotřeba střeliva.

Nutnost dopravit na bojiště milióny dělostřeleckých nábojů kladla navíc vysoké nároky na logistiku. Obzvláště Francouzi byli ve značně nevýhodné situaci, neboť ze západu vedla do Verdunu pouze jediná, nadto úzká cesta. Přesto se podařilo francouzskému velení vytvořit systém zásobování, tzv. „Noria". Díky němu mohlo do Verdunu dorazit jedno nákladní auto se zásobami a posilami každých 14 vteřin. Současně byl zaveden systém rotací divizí. Ve výsledku se z celkem 95 francouzských divizí 80 zapojilo do verdunské bitvy. Zavedením systému rotací se nečekaně, ale úspěšně podařilo zmást německé velení. To se domnívalo, a dokonce ještě dlouho po válce, že přísun nových divizí byl důsledkem zničení stávajících. Nemělo tušení, že divize se přesunují i druhým směrem, aby se zapojily do bojů na jiných úsecích fronty. Tento omyl vedl německou stranu k nešťastnému rozhodnutí pokračovat v bitvě, což znamenalo, že jejich vlastní ztráty začaly neúměrně narůstat.

Verdunskou bitvu zahájilo německé nejvyšší armádní velení s cílem vyčerpat lidské a ekonomické zdroje Francie. Aniž by to však postřehlo, Verdun stejnou měrou vysiloval i Německo. V konečné bilanci skončila bitva nerozhodně. Avšak statisíce padlých, raněných, zajatých a nezvěstných jsou nepřiměřeně vysokou cenou za tak mizerný výsledek. Na závěr se k hodnocení bitvy připomíná poučka vojenského teoretika a historika kapitána B. H. Liddella Harta, totiž, že dlouhá bitva je špatná bitva.

Text: Aleš Binar