​4.10.2016 • Dne 6. října si připomeneme další památný den resortu Ministerstva obrany. Je jím den, kdy jednotky 1. československého armádního sboru v SSSR v rámci mimořádně krvavých bojů karpatsko-dukelské operace dosáhly předválečné čs. hranice u města Dukla. Karpatsko-dukelská operace byla útočná operace sovětských a československých vojsk na severovýchodním Slovensku na podzim roku 1944, která měla spojit povstalecké síly slovenského národního povstání se sovětskými armádami.

Od karpatsko-dukelské operace uplynulo jednasedmdesát let. Přesto se přírodě ani člověku nepodařilo zahladit stopy urputných a těžkých bojů. Za sychravých dnů působí tato místa i dnes na své návštěvníky jaksi tísnivě. Možná je to dáno nesmírným utrpením lidí a zvířat během bojů, které se tu tehdy odehrály.

Dukla, pojem velice často užívaný v období komunistické totality. Symbol společně prolité krve po boku mocné a vítězné Rudé armády. Pojem však pro většinu lidí velmi obecný. Nejlépe nejmenovat jména hrdinů. Vždyť většina velitelů ať sboru, brigád či praporů byla po roce 1948 z armády vyhozena, poznala komunistické lágry nebo byla dokonce ve vyšetřovací vazbě umučena.

Přesto je účast 1. československého armádního sboru v karpatsko-dukelské operaci největším a nejvýznamnějším bojovým vystoupením našich zahraničních vojenských jednotek. Je i určitým pojítkem východního a západního odboje. Více jak 150 velitelů mělo za sebou boje na Středním východě či přišli z Velké Británie. Až na výjimky byli pro 1. čs. armádní sbor značným přínosem a bez jejich přítomnosti by sbor fungoval jen stěží.          

Ztráty sovětské 38. armády činily na 85 000 padlých, raněných a nezvěstných. 1. československý armádní sbor ztratil během bojových operací na Dukle téměř 1100 padlých, asi 4330 raněných a téměř 100 nezvěstných, tj. celkem téměř 6500 osob. Německé ztráty se odhadují na 52 000 padlých a raněných, 183 tanků a samohybných děl, 73 obrněných transportérů, 683 aut, 483 děl, 354 minometů, 2410 kulometů aj.

Přes veliké úsilí útočících vojsk karpatsko-dukelská operace nesplnila svůj účel. Slovenskému národnímu povstání pomohla jen nepřímo tím, že německé velení nemohlo uvolnit vojska na rychlou likvidaci povstání. Operace také nepřinutila německé velení stáhnout vojska z jiných úseků fronty. Bránící se vojska využila záloh v rámci svazků skupiny armád „Nordukraine" a neměla větší vliv na celkovou situaci na východní frontě.

Příčin neúspěchu bylo mnoho:

• rychlost přípravy a chybný plán operace, nereálné tempo postupu a podcenění německé obrany. I samotný velitel 1. ukrajinského frontu maršál Koněv je současnými ruskými historiky hodnocen kriticky.
• vyčerpanost sovětských vojsk předchozí letní ofenzívou.
• nepodařilo se utajit směr a začátek operace. Německá armáda před útokem vyklidila první obranné pásmo. Mohutná dělostřelecká příprava Rudé armády tak dopadala do prázdného prostoru. Tak se německá vojska vyhnula zničení a mohla se stáhnout do dalších obranných pásem.
• obtížnost horského terénu bez komunikací, hloubka nepřátelské obrany, studené lijáky, rozmoklá jílovitá zem a množství minových polí bylo největší překážkou pro postupující vojska. Do té doby vedla Rudá armáda boje na rovinách Ukrajiny, Běloruska, kde využívala masové nasazení tanků v širokém pásmu. Zde byl tento postup znemožněn úzkými údolími a soutěskami, kde vyřazení čelního tanku znamenalo znehybnění celé kolony.
• rok 1944 znamenal pro Německo rok porážek. Konečně došlo k otevření druhé fronty vyloděním Spojenců ve Francii. Také satelitní státy Německa hledali způsob, jak se z tohoto svazku vymanit. Na stranu Spojenců přešla Itálie, Rumunsko, Bulharsko, Finsko, cestu hledalo Maďarsko, Slovensko. Mohl tak vzniknout dojem, že Německo je na kolenou a v počátcích rozkladu. Německá armáda si přesto zachovala vysokou morálku a bojeschopnost až do začátku května 1945. Tato zarputilost však přinesla statisíce zbytečných obětí a nenahraditelné materiální ztráty.

Přesto nelze říci, že karpatsko-dukelská operace byla operace marná. Boj proti teroru a nesvobodě nemá jen vítězné a snadné cesty.

Autor: Pavel Pazdera, Petr Podroužek, foto: archiv ÚVA-VHA Praha