​1.10.2016 • V letošním roce se připomínalo 150. výročí prusko-rakouské války. Současně je tomu 260 let od okamžiku, kdy byla zahájena válka sedmiletá (1756 až 1763). Vyjma chronologie spojuje obě války ještě něco jiného. Obě byly zahájeny pruským vpádem na saské a české území a v obou případech následovala krvavá bitva. Bitva u Lovosic, ke které došlo dne 1. října 1756, se stala první bitvou sedmileté války.

Město Lovosice, které se nachází v severních Čechách v okrese Litoměřice, má v současnosti kolem devíti tisíc obyvatel. Směrem na severozápad od města se do výše 570 metrů nad mořem pne vrch Lovoš, odkud je výhled na celé město i na řeku Labe, která protéká v jeho bezprostřední blízkosti. Jakožto klíčové místo na trase mezi Saskem a Čechami staly se Lovosice v roce 1756 svědkem dramatických událostí.

​

​

Dne 29. srpna 1756 rozhodl Friedrich II., pruský král, zahájit preemptivní útok do Saska. Zamýšlel tím předejít hrozícímu obklíčení Pruska a zajistit si výhodnou vyjednávací pozici dříve, než se do válečného konfliktu zapojí ostatní velmoci. Čas byl tehdy rozhodující veličinou. Proti přesile koalice, kterou představovalo Rakousko, římskoněmecká říše, Francie a Rusko měl jen jediného spojence – ostrovní Spojené království.

Po několika dnech manévrování podařilo se pruským vojskům obklíčit saská vojska v Pirně, necelých dvacet kilometrů od českých hranic. Bylo zřejmé, že Čechy se vzápětí stanou klíčovým bojištěm. Velitelem rakouských vojsk v Čechách o síle asi 35 000 byl jmenován maršál Maximilan Browne, původem z Irska. Dne 11. září dosáhl Ústí nad Labem, čímž se přiblížil Sasům a současně uzavřel Prusům labskou cestu. Friedrichu II. proto nezbývalo, než rychle jednat. Přes Krušné hory vyslal jízdní pozorovací sbor s úkolem zajistit cestu do severních Čech. Velitelem sboru, jehož síla mezitím vzrostla až na 30 000 mužů, byl maršál James Keith, původem Skot. Po několika nevelkých střetnutích se však Browne rozhodl ustoupit, přičemž vyklidil i město Ústí nad Labem. Nadále však obě armády, rakouská i pruská, manévrovaly s cílem získat vůči nepříteli výhodnější pozici.

Dne 28. září vytáhl Browne směrem na Lovosice s plánem předstírat útok na Teplice a prorazit obklíčení Pirny. V tomto okamžiku se řízení válečných operací na českém území ujal sám Friedrich II. Hned následující den rozhodl zaútočit na Lovosice. Ráno 1. října se proto obě armády sešikovaly k bitvě, přičemž ani jedna strana – obdobně, jako tomu bylo v roce 1866 u Hradce Králové – neočekávala, že se střetne s hlavními silami protivníka. Ten den ráno byla totiž nad Lovosicemi hustá mlha. Zatímco Browne zamýšlel vést jen dílčí útok a pak postupovat na Pirnu, Friedrich II. se domníval, že bojuje pouze proti rakouskému předvoji.

​

​

Před bitvou se rakouská vojska rozložila v linii od severu na jih, přičemž obsadila vlastní město Lovosice a jižně od nich se nacházející Sulejovice, naopak Prusové se opřeli o úpatí Lovoše a vrchu Homolka, avšak již nestihli obsadit vrch Lovoš, který se dostal do rukou chorvatské lehké pěchoty. Ani jedna strana tak neměla zásadní výhodu terénu a ani početní převahu; Rakušanů bylo 34 000 a měli 94 děl, Prusů necelých 29 000 se 102 děly.

Bitvu zahájila kolem půl osmé ráno dělostřelecká palba. Poté, co utichla, rozhodl Friedrich II. nasadit kavalerii. První útok směřoval do prostoru mezi Lovosicemi a Sulejovicemi, byl však ihned odražen. Druhý útok jízdy, o síle kolem 10 000 mužů, prorazil rakouským středem, avšak Prusové se dostali do křížové palby. Ztráty byly ohromné, fakticky zcela vyřadili Friedrichovu jízdu. Za této situace začalo pruské velení zvažovat vyklizení bojiště.

Jediný úspěch Prusů se dostavil na levém křídle, kde byl po poledni obsazen vrch Lovoš. Tato skutečnost rozhodla o tom, že se bude pokračovat v bitvě. Pruská pěchota se zbytky kavalérie udeřila na Lovosice a kolem třetí hodiny je dobyla. Maršál Browne nehodlal zbytečně riskovat a raději ustoupil. Oslabená a vyčerpaná pruská vojska nepřítele ani nepronásledovala.

Bitva u Lovosic skončila, navzdory tvrzení Friedricha II., nerozhodně. Prusové sice ovládli bojiště, ale jejich vojska již nebyla schopna vést další boje a především se jim nepodařilo zmařit rakouské snahy o vyproštění obklíčené Pirny. I jejich ztráty byly vyšší, přišli o asi 2900 mužů, zatímco Rakušané o 2800. Přestože Sasové dne 16. října kapitulovali, hlavní cíl tažení, zahájit jednání o podmínkách příměří anebo míru s Rakouskem, nebyl dosažen. Oproti představám bojujících stran o krátké a rozhodné válce měly boje trvat ještě dalších sedm let.

Text: Aleš Binar