10.8.2016
• Pětisté osmdesáté páté výročí domažlické bitvy není důvodem k výraznějším oslavám, jako tomu bylo v případě letošního výročí bitvy u Hradce Králové. Přesto podněcuje k zamýšlení a připomenutí, jaký je vlastně její význam. V obecném povědomí zůstává bitva u Domažlic příkladem katastrofálního selhání vojska, které se v panice obrátilo na úprk, aniž by se střetlo se svým soupeřem. Na tomto příkladu lze pak rozvíjet debatu o významu psychologické války pro vedení bojových operací.
Souvislosti domažlické bitvy jsou však mnohem širší a závažnější. Od roku 1420 se v Evropě šířil strach z husitů, z jejich vojsk, která formou spanilé jízdy vyrážela za kořistí mimo české země, i z jejich učení. V říjnu 1427 vyhlásil papež Martin V. vybírání ročního desátku, který měl být použit k vymýcení z církevního pohledu heretického učení husitů. Výtěžek byl určen na sestavení vojska pro křížovou výpravu. Její jádro měla tvořit anglické a burgundské oddíly, do jejichž čela se měl postavit burgundský vévoda Filip Dobrý.
Než se ale křižácká vojska shromáždila, došlo k zásadnímu zvratu. Z Anglie se již přepravilo na sever Francie asi 2500 lučištníků, nicméně po porážce Angličanů u Patay v blízkosti Orleansu dne 18. června 1429 už do Čech nezamířili. Angličané rozhodli, že je raději použiji pro své zájmy. Anglofrancouzská stoletá válka tehdy totiž vstoupila do své závěrečné fáze. Vítězství Francouzů ohrožovalo i burgundského vévodu, který od myšlenky křížové výpravy hbitě upustil. Historie má často smysl pro paradox. Johanka z Arku alias Panna Orleánská, která symbolicky stala v čele francouzských vojska a která v březnu 1430 osobně napsala výhružný dopis českým „heretikům", ve kterém jim hrozila vojenským zničením, svými činy neúmyslně způsobila nezdar protihusitské výpravy.
Po tomto nezdaru se organizace křížové výpravy ujal kardinál Giuliano Cesarini. Za přispění jeho houževnatosti a zápalu byly v březnu 1431 znovu zahájeny přípravy. Křižácká vojska měla tentokrát tvořit výhradně vojska římskoněmecké říše, ale i tak se v průběhu července shromáždila u českých hranic v okolí bavorského města Weiden značná hotovost. Její sílu lze odhadnout na asi čtyři desítky tisíc mužů, přičemž její jádro tvořilo několik tisíc rytířů na koních, tzv. železná jízda. Císař Zikmund Lucemburský, který se výpravy osobně nezúčastnil, jmenoval vrchním velitelem vojsk braniborského markraběte Friedricha. Dne 1. srpna 1431 pak křižácká vojska překročila české hranice a postupovala na Tachov, který oblehla. Husitská vojska se mezitím soustředila ve středních Čechách v okolí Berouna. Jednotlivé husitské svazy se shodly, že jejich velitelem bude Prokop Holý.
Poté, co se Friedrich Braniborský dozvěděl o soustředění husitů, upustil od obléhání Tachova a vydal se vstříc soupeři. Jeho vojska cestou oblehla město Domažlice. Zpráva o obléhání města pronikla k Prokopu Holému. Okamžitě rozkázal udeřit. Ve dnech 12. až 14. srpna se svazy husitů rychle přesunuly do západních Čech. Za této situace rozhodl Friedrich Braniborský shromáždit mezitím rozptýlená vojska a začal je stahovat směrem ke Kdyni, kde se nacházely saské oddíly. Sasové byli překvapeni nezvyklým pohybem. Omylem jej vyhodnotili nikoliv jako koncentraci sil, ale jako ústup. V křižáckém vojsku vypukla panika a chaos, který se již nepodařilo zvládnout. Friedrich Braniborský nechal vybudovat vozovou hradbu, o níž zamýšlel zastavit postup husitských vojsk, avšak pro neutuchající zmatek nemohl obranu dostatečně připravit. Husité se tak střetli pouze s nečetnými osádkami bojových vozů, které snadno překonali. Poté se již křižácká vojska dala na skutečný útěk. K legendám bitvy přitom patří, že na úprk je strhl zpět husitského chorálu a hukot rachotících vozů.
Tak, jak není možno přesně odpovědět na otázku, kolik se v bitvě střetlo mužů, zůstávají prameny skoupé i na počet ztrát. Koneckonců většina obětí na straně křižáků by připadla na vrub paniky. Je známo pouze to, že při pronásledování ustupujícího nepřítele pobyli husité na dvě stě členů italské gardy kardinála Cesariniho.
Bitva u Domažlic měla zásadní dopad mezinárodního významu. O dva měsíce později tentýž kardinál, který v Čechách ztratil svou gardu (a – jak se traduje – i klobouk), pozval delegaci husitů do Basileje, kde se konal koncil celé katolické církve, aby zde hájili svou víru. Obhajoba husitského učení trvala dalších několik let. Konečně, v červenci 1436, byly výsledky dohody jako tzv. basilejská kompaktáta veřejně vyhlášeny. České země se staly první zemí Evropy, kde přestaly platit univerzalistické nároky katolické církve. Za několik desítek let se měla přidat i většina střední a severní Evropy. Vše v zásadě kvůli bitvě, která se fakticky nekonala…
Text: Aleš Binar
