​​​​26.7.2016 •​ Příští týden usedne do křesla děkana NATO Defence College brigádní generál v záloze Ing. František Mičánek, současný ředitel Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany. František Mičánek byl do funkce děkana alianční školy v Římě vybrán vojenskými představiteli členských zemí NATO již koncem ledna. Při této příležitosti poskytl obsáhlý rozhovor pro resortní časopis Areport, z něhož vybíráme část týkající se jeho budoucího působení v čele nejvýznamnější alianční vzdělávací instituce.

​ 

Pro deník Právo jste se před časem zmínil, že do Říma hodláte nastoupit s úmyslem změnit tradiční myšlení v NATO, přinést impulzy z nových členských zemí, které mají unikátní postoj k řešení celé řady současných krizí. Nejsou od vás tato slova přece jen příliš troufalá?

Měnit něco v tak tradiční instituci není samozřejmě úplně jednoduché. Pan redaktor v onom citovaném článku moje slova poněkud změnil. Má myšlenka není za každou cenu něco měnit, nesnažím se za každou cenu znovu vynalézat kolo, snažím se je vylepšit. Když učíte strategické řízení a management, tak víte, že potřebujete deset patnáct let, aby se změnila strategická kultura organizace. Tak dlouho na té škole samozřejmě nebudu a ani nemám takové ambice. Chtěl jsem ale, aby lidé začali vnímat rozdíly nejen mezi zeměmi Aliance, ale i Evropské unie. Všude tady jsou rozdíly mezi státy. Je to dáno historicky, naším vývojem, velikostí státu a populace, geografickou pozicí a tradicemi, vztahem armády a společnosti i mírou technologického pokroku. Pokud si těchto rozdílů nebudeme vědomi a nebudeme znát příčiny jejich vzniku, nebudeme je schopni ani odstranit, ani efektivně využívat ve prospěch naší lepší budoucnosti.

Když přicházíte s nějakými krizovými predikcemi, nemáte pocit, že civilní veřejnost, a to nejen v České republice, tomu příliš nevěří a nejspíš ani věřit nechce? Raději se opájí iluzí, že v Evropě bude ještě hodně dlouho mír.

To je rozpor, který je vrozený každému odhadu toho, co se bude dít v budoucnu. Znám spoustu expertů na analýzy a prognózování. Říkají, že s určitou mírou pravděpodobnosti jsou schopni odhadnout budoucí vývoj. Když tyto vize ale představí politikům, tak ti většinově nejsou příliš vstřícní. Je to dáno tím, že dnešní politici (na rozdíl od feudálů v minulosti) zpravidla neuvažují v horizontu desítek, ale třeba jen tří čtyř let. Takže když analytik přijde s nějakou dlouhodobou hrozbou, oni řeknou, ale to je příliš drahé přijmout odpovídající preventivní opatření, nebo, to nestihneme v našem volebním období. A stane se to vůbec? Stojí za to vynakládat tak velké prostředky, když se mohou vyplýtvat zbytečně? Kompromis se v dnešní složité době hledá velmi těžce.

Z pohledu predikce budoucnosti mám rád hollywoodské filmy. Lidé, kteří v tomto studiu píší scénáře, se nenechají svazovat žádnými předsudky a omezeními, co se týče budoucnosti. Přestože se nám zdálo, že například Hvězdné války či Godzilla II jsou jen fantazií, tak nyní zjišťujeme, že tyto představy nemusí mít tak daleko k realitě. Když si vezmeme např. tu příšerku v již zmíněné Godzille, která je schopná emitovat elektromagnetický impuls, a následně sledujete padající letadla a lodě neschopné boje, tak takhle přesně by mohlo vypadat budoucí válčiště. Nepůjde tedy již jen o fyzické zničení protivníka, ale o jeho zneschopnění pro boj. Rusové nám tuto cestu ukazují například tím, jak se posunuli kupředu v oblasti elektronického boje a průzkumu a jak relativně snadné je vyřadit z boje techniku založenou na složitých počítačových systémech cestou kybernetického útoku. Je dobré tyto trendy sledovat. Nyní se totiž již nejedná o to, zda budou v praxi uplatněny, ale pouze o to, kdy k tomu dojde.

NATO Defence College není školou v tradičním slova smyslu. Učitele nahrazují externí lektoři z té nejvyšší politické a vojenské úrovně, součástí jednotlivých kurzů jsou cesty po významných institucích v Evropě a USA. Dají se v tomto případě vymyslet ještě nějaké nové přístupy?

Vždy je možné něco změnit ku prospěchu věci, anebo alespoň minimálně vylepšit. Pro mne je velice zajímavý model výukového dne, který v NDC dlouhodobě uplatňují a který jsme částečně převzali i k nám do konceptu výuky kariérových kurzů Generálního štábu. Výstavba znalostí studenta je postavena na blocích. Ráno se začíná seminářem, kdy vybraný expert dne z řad studentů na dané téma dne vyhodnotí dostupnou literaturu a stanoví otázky, které se budou v průběhu dne řešit. Pak přijde hlavní přednáška dne. Následuje diskuse. Systém je tady postavený hlavně na práci v seminářích, výrazné převaze aktivních forem zapojení studenta do výuky a profesionálních lektorech. První, co se ale může vždy zlepšit, je profesionální úroveň a připravenost mentorů. Ty do školy vysílají jednotlivé státy a měli by mít odpovídající odborné, pedagogické a jazykové znalosti. Měli by být na vyšší úrovni, než jsou příslušníci kurzu, které odborně v seminářích vedou. Jinak nejsou schopni studenty vést a smysluplně komunikovat na mnohdy složitá, až abstraktní témata. Musí mít samozřejmě i pedagogické předpoklady. Aby si dokázali vytvořit pozici na základě neformální autority, a ne hierarchie svého postavení. To je tedy první věc, která se dá změnit.

Dále se dá uzpůsobit kurikulum školy. Když jsem se nedávno podíval na její stránky, zjistil jsem, že jednotlivé odborné bloky jsou takřka stejné, jako když jsem na škole působil. (Poznámka redakce: F. Mičánek byl v letech 2009 až 2011 ředitelem odboru na NATO Defence College.) Jediné, co se mění obsahově, je blok Současnost a budoucnost NATO, případně Struktura hrozeb. Ostatní je statické. A právě v tomto směru by se mohly udělat určité změny. Lidé by se zde mohli seznamovat například s takovými pojmy, jako je strategická kultura. Mohlo by se ukázat, pokud tento termín správně pochopíme, co nás rozděluje a co naopak spojuje z pohledu národů a aliancí. V současné době existuje spousta praktických příkladů. Vidíme, jak se jednotlivé země chovají v ekonomické či migrační krizi. Jakým způsobem vnímáme pozici Turecka jako významného člena NATO a zároveň velkého hráče na Středním východě, který díky svým bezpečnostním zájmům ovlivňuje průběh války v Sýrii a vývoj v této oblasti, bohužel ne vždy ve prospěch Evropy atd.

Velitel NATO Defence College je Polák. Je pro vás výhodou, že z hlediska národnosti a nejspíš i přístupu k určitým záležitostem budete mít k němu blízko?

Je to výhoda, ovšem krátkodobá. V okamžiku, kdy já nastoupím na školu, Januszi Bojarskému bude zbývat necelý rok ve funkci. Za tu dobu se toho již v polsko-české dvojici udělat mnoho nedá. Když jsem se díval na ostatní kolegy, tedy ředitele podřízených odborů, tak i oni odchází v roce 2017. Takže situace vypadá tak, že já nastoupím a po nějakých deseti měsících bude až na mne obnoveno prakticky celé vedení.

Takže po nějakou dobu budete jediným, kdo to potáhne…

Ano, nějakou dobu tomu tak bude a bude to velmi náročné. Ale určitě to zvládnu. Lidé, kteří přicházejí na školu na velitelské pozice, jsou vynikající profesionálové. Zpravidla mají zkušenosti z různých vědeckých center, případně jsou to i velitelé škol. Jako jediný problém bych viděl přizpůsobit metody a formy, na které jsou tito lidé zvyklí, tomu, jak se co dělá na NATO Defence College.

​

Když člověk vidí galerii těch, co touto školou prošli, je jasné, že je to velice prestižní záležitost. Určitě zde navážete spoustu významných kontaktů. Myslíte si, že i tohle má význam pro prezentaci naší republiky a jakousi zahraniční diplomacii?

Už jsem se setkal s několika negativními reakcemi v tom smyslu, že sdělovací prostředky poměřují pozici generála Petra Pavla s funkcí, kterou budu zastávat já. Prý to není měřitelné, vždyť se jedná jen o jakousi mezinárodní školu. Pravdou je, že v minulosti i další kolegové generálové zastávali, a to velmi dobře, významné pozice v mezinárodním štábu, například generál Maleninský nebo generál Kocián. Toto je ale akademická, civilní pozice a zdaleka není tak nevýznamná, jak by se mohlo někomu zdát. Děkan je na pozici dvouhvězdičkového generála s dlouhou řadou kvalifikačních předpokladů a požadavků, a jako takový je i přijímán v zahraničí. To, že to bude Čech, představuje obrovské PR jak pro Univerzitu obrany, náš resort, tak i pro Českou republiku. Z pěti měsíců, kterých standardně trvá kurz, jeho absolventi čtyři týdny cestují po USA, Evropě a dalších zájmových regionech světa a mají možnost setkávat se s těmi nejvyššími politickými a vojenskými představiteli jednotlivých zemí. Při této příležitosti s nimi cestuje i vedení školy, střídavě velitel a děkan. A teď si vezměte, že tam bude po tři roky pravidelně zaznívat jméno děkana z České republiky. Mé jméno není důležité, ale ta Česká republika, to je významné. Jedná se o velice efektivní PR. Navíc se při těchto příležitostech dají navazovat významné kontakty i během neformálních, takříkajíc kuloárních jednání a vytvářet např. podmínky pro budoucí obchodní jednání.

Posluchači pocházejí ze tří čtyř desítek zemí v různých částech světa. Nakolik se dá při výuce využít toto multinárodní prostředí?

Maximálně. Tak, jak jsou postaveny jednotlivé bloky, pracují posluchači ve skupinách a přinášejí s sebou národní pohledy. Přitom při jednotlivých zaměstnáních je cílem dosáhnout určitý konsenzus. Což nemusí být sice vždy optimální, protože, jak říkáme, konsenzus je nejnižší společný jmenovatel. Takže některé výsledky dosažené tímto způsobem jsou prakticky nepoužitelné. Je ale dobré, že se jednotliví posluchači učí v kolektivu prosazovat sebe a svůj názor. A to i přesto, že si studenti některých států dávají velký pozor, aby říkali, že to není názor jejich, ale že to je oficiální pozice jejich země.

Když teď máme poměrně vyhrocený konflikt v Sýrii, nevede to k vyhroceným postojům studentů z jednotlivých zemí, mezi kterými se těžko hledá kompromis?

Nemyslím si, že by to byl problém. Je to spíš určité zpestření. Na NDC jsou i kurzy pro země z Istanbulské iniciativy. V takovéto skupině je přibližně dvacet − většinově arabských − zástupců. I v době, kdy jsem byl v Římě a neexistovaly až tak rozdělující témata jako dnes, si tito lidé na některých přednáškách při projednávání velice citlivé problematiky dokázali vzít slovo a razantně vysvětlovat své rozdílné pohledy na věc. Ty názory jsou pro nás někdy radikální, škola však klade velký důraz na to, aby jedinci, když do ní nastoupí, akceptovali její režim. V minulosti byly snahy zřídit na této instituci např. muslimskou modlitebnu. Škola se zachovala velice korektně, zohlednila jinou víru, ale jednoznačně řekla, že kurz je určený k seznámení se mimo jiné s naší evropskou kulturou a na modlitby je čas vyhrazený po ukončení denního studia. A to je přesně ono, s úctou, korektností, ale také jednoznačně říkat, jaké jsou priority a co je třeba respektovat.

Během diskusí k jednotlivým tématům vznikají nové myšlenky, nové pohledy. Jak ovlivňuje prostředí školy trendy, které budou později Aliancí prosazovány?

Aliance je složená ze zemí a země ovlivňují, kam bude směřovat. NATO Defence College kromě své pedagogické činnosti má i vědecké oddělení, které na základě zakázek z vojenského výboru pracuje na řešení některých problémů. Rozebírala se tam poměrně podrobně invaze Ruska do Gruzie či některé problémy na Blízkém východě. Tyto zprávy jsou posílány do Bruselu a dále se s nimi pracuje. K tomuto procesu přispívají i posluchači. Jejich úkolem je zpracovat závěrečnou práci, jež oslovuje nějakou problematiku z tematických okruhů schválených Vojenským výborem NATO. Pokud jsou v této práci zajímavé myšlenky a schválí ji vedení školy, je poslána do Bruselu a publikována na oficiálních stránkách Aliance.

Daleko větší ovlivnění politiky Aliance se ale děje cestou samotných absolventů. Mnozí z nich po skočení školy začnou pracovat přímo v Bruselu či dalších mezinárodních velitelstvích. Jsou nějakým způsobem mentálně naladěni, postupují na vyšší pozice, a to, co mají v sobě, si nesou s sebou. Tento přínos má sice delší časový horizont, ale je významnější.

​Autor: připravil Pavel Pazdera ve spolupráci s redakcí Areportu, foto: Viktor Sliva​