​​22.7.2016 •​ ​Doslova nadlidský výkon předvedla nadrotmistryně Nikola Hájková z Velitelství ochranné služby Vojenské policie Praha. Na začátku července úspěšně zdolala kanál La Manche, když 16 hodin bojovala s počasím a mořskou nemocí a uplavala neuvěřitelných 65 kilometrů. K úspěchu jí poblahopřál také ministr obrany Martin Stropnický. Tato vynikající plavkyně absolvovala v roce 2014 navazující magisterské studium na Univerzitě obrany.

Splnil se mi dětský sen

Nikola se plavání věnuje od malička a sen přeplavat kanál, který spojuje břehy Francie a Anglie, měla už od čtrnácti let. „Během let mě myšlenka neopustila, ale dala jsem si podmínku: dokud nedokončím studia a nebudu inženýrem, nebudu se věnovat ´hloupostem´," říká s úsměvem na závodní dálkoplavkyni překvapivě křehká blondýnka. Nadrotmistryně Nikola Hájková studovala na Univerzitě obrany obor Řízení letového provozu nejprve v letech 2007 až 2010 v rámci bakalářského studia a poté v letech 2012 až 2014 v navazujícím magisterském studiu. 

V říjnu 2014 kontaktovala trenéra, který jí slíbil přijmout do plaveckého oddílu Bohemians Praha, pokud splní časové limity. Od června se pak účastnila českého poháru v dálkovém plavání a začala hostovat u 1. plaveckého klubu otužilců v Praze.

Teplota kanálu La Manche se v létě pohybuje kolem 18 stupňů, Nikola proto musela začít s otužováním: „Od podzimu jsem se připravovala v sedmistupňovém venkovním bazénu v Podolí, na jaře jsem se pak přesunula do 11stupňové Vltavy. Zároveň jsem si jak po tréninku, tak po závodech přidávala další kilometry." Celý dvoufázový dvouletý trénink, už jako příslušnice Vojenské policie, absolvovala ve svém volném čase, po práci.

Boj s vlnami a mořskou nemocí

Do Anglie se vypravila na konci června a den před odjezdem se objevil první zádrhel: oteklý a bolavý krk. „Dostala jsem antibiotika na tři dny a počítala s tím, že když to ve vodě nepůjde, vzdám to. Zdraví jsem si kvůli tomu ničit nechtěla," vzpomíná. Kvůli špatnému počasí se ale termín o 11 dní posunul a Nikola se do té doby vyléčila.

Závod jí odstartovala siréna 6. července. Do 16 stupňů chladné vody se ponořila v půl druhé ráno, natřená silnou vrstvou lanolinu a vazelíny. Ve vodě je plavec sám, plavidlo s lodivodem, které určuje směr, ho pouze doprovází. Plavec se lodi nesmí dotknout, jídlo a pití mu mohou podávat jen v kelímcích na tyčích.

„První hodinu to šlo dobře, pak ale přišly vlny a já dostala mořskou nemoc," líčí krizi, která se protáhla až do konce plavby. „V životě mi nebylo tak špatně, pořád jsem zvracela a dostávala křeče do břicha. To nejhorší trvalo hodinu, kdy jsem jen stála a šlapala vodu." Vyčerpáním měla ztuhlé svaly na nohou a nemohla kopat. „Nevěřila jsem, že to doplavu, byla mi hrozná zima. Navíc lodivod říkal, že jestli se nerozplavu, proudy nás stáhnou zpátky k Anglii."

​

Zabrala cola, teplý čaj a banány

Nikole překvapivě z krize nepomohly energetické nápoje a speciální strava pro sportovce, ale obyčejná cola, teplý oslazený čaj a banány. „Začala jsem se lepšit, ale bylo to celé jako kocovina. Naštěstí už jsem v dálce viděla cíl, Cap Gris-Nez," říká.

Do skutečného cíle ale měla v tom okamžiku ještě daleko. Kvůli silným proudům lodivod plavidlo stočil a proudy musela Nikola obplavat. „Kvůli zdržení na začátku jsme si museli nadjet o zhruba 20 kilometrů. V cíli jsem tak měla místo 34 kilometrů, kolik kanál měří na nejužším místě, téměř dvojnásobek – 65 kilometrů."

Na pláži, po zaznění sirény, která měření ukončila, jí jako první pogratuloval místní starší manželský pár. „Všichni včetně mě byli překvapení, že jsem se smála, chodila. Většina lidí se neudrží na nohou. Velké poklony se mi dostalo od lodivoda, který říkal, že přede mnou smeká, jsem prý první ženou, která doplavala po tak silné mořské nemoci."

Rodiče o ničem nevěděli

Asi největší překvapení zažili rodiče Nikoly. O plánu zdolat kanál jim totiž neřekla. „Jsem jedináček, dost se o mě bojí, a když jsem jim nápad nastínila, nelíbilo se jim to. Tak jsem to až do konce držela před nimi v tajnosti, " prozrazuje.

Nejen rodiče ale nakonec byli na Nikolu právem hrdí. „Úžasného přivítání se mi dostalo i v práci. Od mého velitele i náčelníka Vojenské policie jsem dostala květiny, každý z kolegů mi dal něco sladkého, abych doplnila energii a plyšového oslíka s věnováním," líčí s úsměvem Nikola, která sice v tuto chvíli další dálkovou plavbu neplánuje, ale jak říká: Jak jste jednou plavec, jste pořád.

Autor: redakce army.cz​

​