​​28.6.2016 • Roky, které následovaly po polovině 19. století, byly obdobím mezinárodněpolitické nestability a vyústili v řadu vojenských střetnutí. Ne nadarmo razil český historik Otto Urban pro léta 1848 až 1878 termín „třicetiletá válka 19. století". Jeden z těchto konfliktů se citelně dotkl i českých zemí. Jím byla prusko-rakouská válka, jejíž 150leté výročí si v těchto dnech připomínáme.

Do nadcházející války vstupovalo Rakousko se strategií defenzivních bojů. Nejvyšší velení očekávalo, že hlavní úder Prusů, obdobně jako tomu bylo již několikrát v historii, bude směřovat ze Slezska přes Moravu na Vídeň. Proto bylo rozhodnuto rozmístit vojska tak, aby se jejich těžiště nacházelo na Moravě. Klíčová úloha přitom vedle Olomouce připadla Brnu, kde byla zřízena dvě velitelství armádních sborů a šest velitelství brigád. Protože další rakouská vojska se nacházela na jižních hranicích monarchie s Itálií, která byla hlavním pruským spojencem, dostalo moravské uskupení název Severní armáda. Jejím velením byl pověřen tehdy jeden z nejlepších rakouských vojevůdců, žák samotného maršála Radeckého, polní zbrojmistr Ludwig von Benedek.

V čele pruských vojsk ve funkci náčelníka generálního štábu stal významný vojenský teoretik a praktik generál Helmut von Moltke. Poté, co se ujistil, že útok z Rakouska na pruské území není pravděpodobný, nechal rozdělit tzv. Východní armádu, tj. vojska, která měla bojovat s rakouskými silami, na tři celky, první a druhu armádu a o něco slabší tzv. labskou armádu.

Rakouská i pruská vojska si byla co do počtu i do struktury velmi podobná. Základem byly pěší pluky o čtyřech praporech, každý z nich o nominální síle kolem jednoho tisíce mužů, dále jízdní pluky o čtyřech eskadrách, tradičně i funkčně rozlišované na kyrysnické, dragounské, husarské a hulánské, přičemž každá eskadra měla kolem 150 jezdců, a nakonec pluky dělostřelecké, v pruském vojsku o 16, v rakouském o 10 bateriích. Obě strany proti sobě postavily každá shodně kolem čtvrt miliónu mužů. Naopak odlišnost spočívala ve výzbroji, v kvalitě výcviku a v systému velení. Hlavní zbraní rakouského pěšáka byla puška systému Lorenz, tzv. předovka. Jednalo se o spolehlivou zbraň s dlouhým dostřelem, nicméně v rychlosti palby zaostávala za pruskými puškami, tzv. zadovkami či jehlovkami konstruktéra von Dreyseho; pruské pušky sice měly kratší dostřel a byly méně přesné, zato měly troj- až pětinásobně vyšší kadenci. Z tohoto důvodu byli také pruští pěšáci důsledně cvičení ve střelbě. Naproti tomu rakouský pěšák často během svého výcviku nevystřelil ani jednou a místo toho byl připravován na bodákový útok v sevřen​ých řadách. Postup při nabíjení obou zbraní je uveden v obrazové příloze (expozice Militärhistorisches Museum der Bundeswehr). Odlišně byl vychováván i důstojnický sbor. Tuhý systém velení byl v pruské armádě nahrazen pružnou doktrínou tzv. úkolového velení. Jeho princip spočívá na zásadě, že na vyšším stupni velení jsou stanoveny cíle, konkrétní způsob jeho dosažení pak na stupni nižším.

​

Již od vyhlášení války byla iniciativa na straně Prusů, Rakušané fakticky jen reagovali na vývoj situace. Helmut von Moltke současně prosadil jednu překvapivou inovaci. V rozporu s dosavadní praxí totiž pruská vojska rozdělil do několika pochodových uskupení a podle zásady „odděleně pochodovat – společně udeřit" je nechal soustředit až na nepřátelském území, ve východních Čechách. Rakouská Severní armáda zareagovala nicméně okamžitě a vydala se vstříc pruskému postupu.

Po dílčích, nepříliš rozsáhlých střetech, především po pruském vítězství u Jičína dne 29. června, soustředily obě strany své hlavní síly v blízkosti Hradce Králové. Rakouská vojska očekávala úder ze severozápadu, přednostně na své levé křídlo. Početné zálohy nicméně svědčí, že Ludwig von Benedek nepředpokládal, že by se měl v nadcházející bitvě střetnout s jádrem pruských sil. Mezitím pruský průzkum odhalil rakouské pozice. Mylně však vyhodnotil sílu Rakušanů, kterou odhadl na tři až čtyři armádní sbory. Při vědomí, že lze soupeře snadno přečíslit, rozhodlo pruské velení o okamžitém provedení úderu. Avšak místo domnělých několika sborů nacházela se u Hradce Králové celá Severní armáda!

Pruský postup byl zahájen v brzkých ranních hodinách 3. července. K prvnímu střetu mezi pruskými a rakouskými jednotkami pak došlo před půl osmou ráno. Tlak pruské první armády směřoval proti středu rakouských pozic v prostoru obce Chlum. Zde se nacházející se rakouská vojska po krátké šarvátce plánovitě stáhla až na hlavní obrannou linii v prostoru obce Sadové. Při druhém střetu utrpěli pak Prusové těžké ztráty a byli nuceni ustoupit. V této době se již rozpoutaly boje na pravém křídle rakouské obrany. Rakouský 2. a 4. sbor využil své početní převahy s cílem prorazit pruskými pozicemi a ohrozit jádro první armády. Poté, co Rakušané nasadili zálohy, stala se situace první armády velmi svízelná. Průběh bitvy však změnil příchod pruské druhé armády, která na bojiště dorazila od severu, a Moltkeho rozkaz, aby z jihu souběžně zaútočila labská armáda. Znovu se rozhořely tvrdé boje o výšinu u Chlumu. Velitel Severní armády rozkázal zaútočit nejdříve 6. a následně i 1. armádního sboru. Oba svazky způsobily pruské 1. gardové divizi krvavé ztráty, ale ztracené pozice již znovu neobsadily.

Rakouské velení, zaujato zápasem o ovládnutí Chlumu, nepostřehlo, že se samo dostává do obklíčení ze tří stran. Až kolem čtvrté hodiny odpoledne bylo rozhodnuto, že smyslem dalších bojů už nemá být vybojování vítězství, ale záchrana vojsk před zničením. Vyvést zbylé svazky trvalo asi hodinu. Během ústupu došlo i k jednomu z posledních historických střetnutí kavalerie. U obce Střezetice zastavila rakouská jízda dočasně pruský postup, čímž zabránila, aby došlo k obklíčení rakouských pozic.

V pozdních odpoledních hodinách 3. července bitva u Hradce Králové skončila. Rakušanům a spojeným Sasům přinesla celkové ztráty ve výši přes čtyřicet tisíc mužů, z nichž bylo kolem šesti tisíc padlých, ztráty Prusů byly asi čtvrtinové.

Bitva u Hradce Králové měla klíčový význam pro průběh prusko-rakouské války i pro dějiny celé Evropy. Zanedlouho po bitvě byl uzavřen mír, jehož podmínky zásadně změnily politický systém střední Evropy. Na jeho základě přestalo Rakousko de facto existovat jako evropské velmoc, jeho úlohu převzalo iniciativnější a progresivnější Prusko. Současně byl zrušen Německý spolek, v němž měla do té doby klíčové postavení habsburská monarchie. Obojí znamenalo, že zatímco Německo směřovalo k jednotnému národnímu státu, Rakousko se začalo transformovat na mnohonárodnostní stát.

Z vojenského hlediska podtrhla bitva některé zcela nové taktické prvky. V oblasti velení se jedná především o zmíněný princip úkolového velení (Auftragstaktik, Mission-Command); ten zde prokázal své funkční kvality natolik, že jej zanedlouho převzalo nejen Německo, ale později i všechny země sdružené do Severoatlantické aliance. Současně se potvrdilo, že bojiště ovládá ta strana, která disponuje vyšší palebnou sílou. Bodákový útok se tak napříště měl stát pouze nevýznamným a nepříliš účinným taktickým doplňkem.

​Autor: Aleš Binar