​​​7.3.2016 • Nejsem asi jediný, kdo se na Fakultu vojenského zdravotnictví do Hradce Králové vydal s ideálem zachraňovat v polní nemocnici životy ve vzdálených exotických zemích. Když jsem před několika lety četl článek o studentce, která podobnou praxí prošla, rozhodl jsem se zkusit totéž. A tak se mi díky naší fakultě a spolupráci Univerzity Karlovy s humanitární organizací ADRA ČR, o.p.s., podařilo letos v lednu absolvovat čtyřtýdenní praxi z předmětu tropické lékařství ve zdravotnickém středisku v Keni na africkém venkově.

Jak to celé vzniklo? Před deseti lety přišel do keňské vesnice Itibo český zdravotník Aleš Bárta, který tu od té doby tráví vždy 6 měsíců v roce. Během té doby mu jezdí pomáhat různí doktoři z Česka a dvakrát do roka přijímá na stáž i studenty medicíny. V rámci studia Vojenského všeobecného lékařství trávíme my studenti celý poslední rok odbornými praxemi na různých odděleních. Splnil jsem tedy volitelný zápočet z tropických nemocí a na druhý pokus prošel konkurzem na vytouženou praxi.

Samotné středisko stálo v krásné tropické zahradě. Skládalo se z ambulance se dvěma malými chirurgickými sály, dvěma lůžky a zubařským křeslem. Další budova sloužila jako porodnice a v jedné  nové budově v současné době vzniká jednotka intenzivní péče.

Na místě pracovalo sedm Čechů - pět studentů, zubař a Aleš Bárta, který nás celou praxí provázel. Každý den nás poctivě zaměstnával provozem na ambulanci, kde jsme řešili různé úrazy, některé noci trávili s rodičkami v porodnici a několikrát pak při akutních případech jsme opravdu museli napnout všechny síly. Dále tu působili dva místní zdravotníci, kteří nám překládali z místního dialektu. Vzájemně jsme se doplňovali. Oni dobře znali místní prostředí, my se snažili aplikovat "moderní metody evropské medicíny" jako je ultrazvuk, EKG, cílená antibiotická terapie a přesné dávky léků. Občas jsme žasli nad tím, co opomíjejí, občas obdivovali, jak dokáží některé případy snadno a efektivně vyřešit.

Keňa je země kontrastů. Všichni místní si zakládají na výrazném oblečení, snad každý muž tu nosí sako a každá žena krásné šaty, ale zároveň se prakticky nemyjí. Všude rostou úžasné stromy a květiny, ale vesnice je složená z blátěných chatrčí. Průměrný Keňan jí "ugali", což je hrouda z kukuřičné mouky, a spí na zemi, ale zároveň velmi touží pořídit si smartphone. Některé věci se prý ani pochopit nedají - místní jen pokrčí rameny a prohlásí "This is Africa..." Tohle všechno jste možná věděli, ale já si to do příjezdu na místo neuměl pořádně představit.

Z praxe jsem si, kromě výborné místní kávy a čaje, odnesl mnoho praktických dovedností, jako je míchání infuzí, ředění léků, počítání dávek antibiotik, zašívání sečných ran i sterilizování chirurgických nástrojů. Učili jsme se poradit si za všech okolností, bez lékařských přístrojů i bez elektřiny. Improvizovat daleko za obzory evropské medicíny. Získané zkušenosti považuji pro budoucí praxi za neocenitelné. Přípravami jsem strávil postupně asi dva roky, ale podobnou zkušenost doporučuji všem studentům.

O celém díle zdravotníka Aleše Bárty existuje dokument „Daleko za sluncem" od režisérky Olgy Špátové.

Autor: nrtm. Vlastimil Mazura, student 6. ročníku Fakulty vojenského zdravotnictví, foto: Magdalena Švrčková​