21.10.2015 • Dne 24. října před čtyřiasedmdesáti lety se příslušníci Čs. pěšího praporu 11 – Východního připojili k obráncům strategicky důležitého severoafrického přístavu Tobruk, obleženého německými a italskými vojsky. Čechoslováci hájili nejvíce ohrožený západní úsek pevnostní hranice a pro naše jednotky to tehdy byla největší válečná akce na Blízkém Východě a v Severní Africe. Proto se 24. říjen stal památným dnem české armády.
Válka v severní Africe měla oproti bojům v Evropě svá vlastní pravidla. Podmínkou úspěchu zde více, než na jiných bojištích byla, alespoň podle Winstona Churchilla, okamžitá materiální a lidská převaha. Tu bylo možno dosáhnout jedině existencí plynulého zásobování. Za těchto okolností byl význam přístavního města Tobruk v dnešní severovýchodní Libyi klíčový pro obě bojující strany. Rozhodnutí Britů posílit jeho obranu československým praporem proto nedalo na sebe dlouho čekat.
V průběhu roku 1940 se v severní Africe a na Blízkém východě formovaly zárodky československé vojenské jednotky. Čechoslováků v této oblasti nebylo mnoho a jejich osudy byly značně rozdílné. Základ budoucí jednotky položili uprchlíci, kteří opustili území Protektorátu Čechy a Morava a velkou oklikou se snažili dostat se do Francie, přičemž využívali jako tranzitní místo Istanbul. Další početnou skupinou byli příslušníci polského legionu, po roce 1939 internovaného v Sovětském svazu. Protože Sovětský svaz zůstával, alespoň formálně, spojencem Německa, uvolňoval zadržované Čechoslováky jen pozvolna a v nevelkém množství. Poslední skupinu představovali českoslovenští Židé, kteří uposlechli výzvy sionistů a podíleli se na osazování Palestiny.
Navzdory nedostatku mužů podařilo se ke dni 28. října 1940 sestavit československou vojenskou jednotku. Tou byl Československý pěší prapor 11-Východní v čele s pplk. Karlem Klapálkem; prapor se kromě velitelských oddílů skládal ze čtyř rot, každá o čtyřech četách. Vojensky podléhal prapor britskému velení, administrativně spadal pod československou vojenskou misi pro Střední východ a Egypt gen. Ondřeje Mézla-Gaka. Vzhledem k tomu, že lidské rezervy se hledaly všude, národnostní složení praporu bylo značně pestré. Kromě Čechů a Slováků tvořili velkou část příslušníků Židé a Němci.
První rok své existence byl prapor zaměstnán úkoly v Egyptě a v Levantě. Mimo strážní služby v zajateckých táborech se podílel na britské operaci „Exporter“, v jejímž rámci se střetl s jednotkami francouzské cizinecké legie. V říjnu 1941 byl pak odeslán do obleženého Tobruku, kde měl vystřídat odcházející Australany. „Pouštní lišce“ generálu Erwinu Rommelovi se sice podařilo během jarních a letních ofenzív postoupit až na území Egypta, nikoliv však dobýt tento přístav.
Do Tobruku dorazil prapor dne 21. října 1941 a o tři dny později, dne 24. října, obsadil připravené pozice. Čechoslovákům byl svěřen méně exponovaný úsek na západě obleženého přístavu o šířce asi 6 km, kde byl zařazen do polského vojenského svazku Samostatná brigáda karpatských střelců; důvodem byla jazyková blízkost, neboť Britové předpokládali, že Češi a Poláci se mezi sebou bez větších problémů domluví. Monotónní hlídky si Čechoslováci zpestřovali průzkumnými výpady, přičemž v mnoha případech se zmocnili i cenné kořisti v podobě munice nebo výzbroje. Soupeřem československého praporu byly s největší pravděpodobností výhradně italské jednotky; německé svazky byly totiž odveleny dále na východ.
Britské ozbrojené síly mezitím naplánovaly rozsáhlou ofenzívu s krycím názvem „Crusader“, jejímž cílem bylo prorazit obklíčení Tobruku. Operace, zahájena v listopadu 1941, se skládala ze dvou hlavních částí. První byl útok 8. armády, druhou simultánní výpad obklíčených jednotek, mezi jinými i československého praporu. K jeho provedení byl utvořen vojenský oddíl, který se skládal ze dvou rot a několika družstev a jemuž velel kpt. Jan Svoboda. Na zteč vyrazil oddíl ráno dne 10. prosince a ještě ten den večer mohli Čechoslováci oslavovat vítězství. Obklíčení bylo proraženo.
Prapor, jehož stav činil necelých 700 mužů, přišel během svého nasazení o 14 padlých a 81 raněných. Část ztrát měly na svědomí nejen italské zbraně, ale i nepříznivé klimatické podmínky; několik mužů podlehlo infekčním nemocem, několik se, paradoxně, utopilo.
Po proražení obklíčení setrvával prapor v Tobruku ještě několik měsíců. Poté byl reorganizován a nakonec byl, po skončení afrických bojů, včleněn do Československé samostatné obrněné brigády, která se zformovala na britských ostrovech. Mnozí z účastníků tobrucké bitvy se poté podíleli na ležení u Dunkerque. Z obléhaných se stali obléhatelé.
Autor: Aleš Binar, foto: ÚVA-VHA
