18.9.2015 • Vítězná
bitva československé divize na kótě Doss Alto ve Východních Alpách 21.
září 1918 je symbolem celé série bitev a střetnutí, které v Itálii
podstoupili českoslovenští legionáři. Ne náhodou byla právě tato událost
rozkazem ministra obrany vybrána jako památný den resortu Ministerstva obrany,
který si připomínají i příslušníci Univerzity obrany.
Na italské frontě padlo více než tři sta padesát
Čechoslováků. Dalších padesát pět jich bylo poté, co padli do rakousko-uherského
zajetí, popraveno. Přestože českoslovenští legionáři byli v severní Itálii
nasazeni na bojištích, která měla mnohem větší vojenský význam než necelý den
trvající bitva z 21. září, události na Doss Altu zůstávají i po devadesáti
sedmi letech jedinečné.
Sedm set tři metrů vysoká kóta Doss Alto měla tehdy
na daném úseku fronty doslova strategickou
polohu. Již několikrát se v jejím držení vystřídala rakousko-uherská a italská
vojska. Na vrcholu byl vybudovaný obranný tunel ve tvaru oblouku. Ten však
neskýtal obráncům příliš prostoru, natož pak pohodlí. V obranných pozicích se
nacházeli vojáci 33. střeleckého pluku. Dělostřelecké ostřelování navíc způsobilo
přerušení telefonického spojení obránců. Když tedy útočníci tvrdě udeřili ze
tří stran, nebylo možné přivolat posily. Signální rakety byly totiž zvlhlé.
Většina účastníků
popisovala nadcházející boje jako velice zuřivé. Čechoslováci byli ve výrazné menšině,
a tak nebylo ani divu, že se znepřátelené strany dostaly do těsného kontaktu.
Bojovalo se už i noži, bodáky a šavlemi. Nepřítel postupně vytlačoval naše
vojáky a obsazoval okopy. Když už bylo jasné, že se celou kótu nepodaří udržet,
stáhli se legionáři do tunelu, kde se zabarikádovali a u vchodu umístili
kulomet. Protivník se pokusil toto poslední obranné postavení několikrát zdolat.
Dokonce použil plamenomet a plynové granáty. Nebylo mu to ale nic platné. Po
mnoha hodinách bojů přišla konečně v odpoledních hodinách pomoc.
Rakousko-uherští vojáci se tak nečekaně dostali do palby ze dvou stran, museli tedy
ustupovat. Po osvobození legionářů obklíčených v tunelu se jejich ústup změnil
doslova v útěk. Pozice našich pluků byla definitivně uhájena. A to za cenu sedmi
zabitých legionářů a několika desítek raněných.
Obrovská
houževnatost našich vojáků vyvolala bezprostředně po vítězné bitvě velkou mediální
kampaň v italském tisku a s ní i podporu vyjádřenou italskými politiky. To
samozřejmě přinášelo politické body nejen pro další rozšiřování
československých legií, ale i pro podporu myšlenky vzniku samostatného
Československa.
Několik dnů po
bitvě u Doss Alta byli vojáci 33. a 34. pluku v prvním sledu vystřídáni příslušníky
31. a 32. střeleckého pluku. Počátkem října byla pak z fronty stažena celá
divize. V té době se ale již s pomocí „ostřílených“ pluků 6. divize formovala 7.
divize a vytvářel čs. sbor v Itálii.
Příslušníci 33.
pluku, kteří na tomto horském masivu prolili svou krev, získali v roce 1923 na
základě rozhodnutí prezidenta republiky T. G. Masaryka čestný název Doss Alto.
Prsť z tohoto bojiště byla navíc uložena pod Hrobem neznámého vojína na
Staroměstské radnici v Praze.
Autor: Pavel Pazdera, foto: VÚA-VHA Praha
