20.3.2015 • „Plyn!“ zaznívá tělocvičnou základní školy na Sirotkově ulici v Brně rázný povel a pět žáků si rychle nasazuje plynovou masku. Autor povelu, rotný Michal Kokeš za malou chvíli kontroluje utěsnění masek a krátce nato dává další pokyn, tentokrát k použití jednorázových pláštěnek. Žáci v neforemných protichemických oděvech pak vybíhají na školní dvůr a po jeho přeběhnutí si s rotným Kokešem „dávají“ deset dřepů a kliků, aby na vlastní svaly okusili fyzickou náročnost povolání vojáka. „Je pravda, že od záklaďáku jsem si tolik nezaklikoval,“ usmívá se vojenský student poté, co absolvoval rozcvičku s patnáctou skupinou dětí.

Většina z desetičlenného tým​u příslušníků Univerzity obrany je v tuto chvíli na jednotlivých stanovištích rozmístěných v tělocvičně obklopena hrozny dětí. Ty se kromě protichemické ochrany dále mohou prakticky seznámit se zásadami první pomoci a s ručními zbraněmi používanými armádou. K dispozici je také střelecký trenažér, na kterém zájemci testují přesnost střelby. Zaujetí žáků přináší i humorné okamžiky, když se například jedna z dívek snaží zachytit objektivem mobilního telefonu svou spolužačku s nasazenou maskou a vyzývá ji: „Usměj se, Lenko!“ Odpovědí je jí nejprve nechápaný výraz v očích za kulatými průzory masky a pak odpověď tlumeným hlasem: „Co blbneš? Vždyť to není vidět!“ 

Na ruch v tělocvičně dohlíží kapitán Roman Hanzlík z Oddělení vnějších vztahů Univerzity obrany, který před malou chvíli dokončil rozhovor s redaktorkou Českého rozhlasu a právě chystá výměnu desítek žáků na jednotlivých místech v budově školy. „Je to tady trochu náročnější, než včera v Lubnici,“ zmiňuje obdobnou akci, která předchozí den proběhla ve výrazně menší škole v obci na moravsko-rakouském pomezí. „Tamních šest desítek žáků se se zdejšími třemi stovkami dětí nedá srovnat a zřetelný je také rozdíl v mentalitě žáků,“ doplňuje vojenský profesionál s bohatými zkušenostmi z prezentačních akcí.  

Jedna ze tříd právě odchází do sousední menší tělocvičny, kde pro ně má major Jíří  Kalenda mimo jiné připraveny informace o programu POKOS, v jehož rámci rušný den na škole Sirotkova probíhá. „Obrana státu je záležitostí všech občanů, ne pouze armády,“ připomíná major Kalenda žákům fakt, jenž v současné mezinárodní situaci nabývá stále více na významu. Systematická a diferencovaná příprava občanů k obraně státu (POKOS) je jedním z předpokladů vytvoření potřebných schopností k zajišťování obrany jednotlivců i celé společnosti.

„My všeobecně máme rádi, když u nás panuje ruch, připravujeme řadu projektových dnů a za jeden z nich jsme zvolili tento. Chtěli jsme dětem ukázat, že Armáda České republiky existuje a co všechno její činnost obnáší,“ říká jeden z iniciátorů akce, učitel na základní škole Sirotkova Martin Kučmerčík a doplňuje: „Když jsme vytvářeli školní výukový plán, tak jsem na internetu zjistil, že armáda spolupracuje se školami na základě pokynu ministerstva. Armádu jsem tedy oslovil a po nějaké době se podařilo tuto akci zorganizovat.“

„Považuji za přínosné, že se Univerzita obrany zařadila mezi útvary Armády ČR, které prezentují program POKOS. Pedagogové tak mohli předat žákům základních škol cenné zkušenosti z problematiky související s obranou státu. Oceňuji také naše studenty, kteří řídili ukázky zbraní, zdravotnické a chemické přípravy,“ hodnotí účast jediné vojenské vysoké školy v ČR v programu přípravy obyvatelstva podplukovník Vladimír Šidla, tiskový mluvčí Univerzity obrany.

​​Zatímco v tělocvičně se skupiny dětí střídají u jednotlivých odborností, o patro výš se se svými zkušenostmi ze zahraničních misí, konkrétně z Afghánistánu dělí s žáky podplukovník David Čep, oděný stylově v pouštní verzi maskovací uniformy. Mimo jiné se snaží přiblížit myšlení místních obyvatel a podmínky působení spojeneckých vojáků. V této souvislosti musí najít také odpověď na zasvěcený a nečekaný dotaz z auditoria, zda výcvikem afghánských vojáků nevzniká problém potenciálních zdatných protivníků, jak se to událo Američanům v 80. letech minulého století.

To druhý z veteránů, major Zdeněk Mikulka, přednášející v jiné třídě, řeší se žáky otázky praktického života. V rámci závěrečného kvízu klade dotaz, jakého faux pas je třeba se vyvarovat při rozhovoru s Afghánci, a přitom připravuje drobný dárek pro autora správné odpovědi. Jenže toho je těžké určit, protože se ihned zvedá les rukou a odpověď zní z několika hrdel najednou: „Nikdy se jich nesmíte ptát na ženy!“

Krátce po poledni je program POKOSu vyčerpán. Tým Univerzity obrany balí prezentační pomůcky a vrací se do univerzitních objektů v nedaleké Kounicově ulici. Žáci obohaceni o nové informace a poznatky z oblasti, jež se po několikaleté odmlce znovu vrací do škol, usedají zpátky do lavic, aby v nich strávili zbývající hodiny středečního vyučování.

Autor: Viktor Sliva, foto: autor a Roman Hanzlík