18.9.2014 • Výstavba
československého zahraničního vojska během první světové války byla velmi
obtížným úkolem. Organizátorům i účastníkům zahraničního odboje proto slouží
ke cti, že ve svém úsilí vytrvali navzdory tomu, že hmatatelné výsledky se
dostavovaly velmi pozvolna. Vždyť bylo potřeba vyčkat až do roku 1918, do
posledního roku světové konflagrace, než byly vytvořeny československé jednotky
na všech hlavních válčištích.
Na každém z nich se přitom legionáři osvědčili
jako vynikající vojáci. V této souvislosti je možno zmínit střetnutí
u Bachmače na ruské, u Terronu a Chester na francouzské a na Doss Altu
na italské frontě. Poslední z uvedených bitev se odehrála dne 21. září
1918 a v současnosti se připomíná jako památný den Ministerstva obrany ČR.
Doss Alto, respektive kóta 703, jak byla výšina
označena na vojenských mapách, představuje nejsevernější výběžek Monte Balda, masivu,
který se pne nad Gardským jezerem. Vzhledem k tomu, že z kóty bylo
možno kontrolovat horský průsmyk, stala se strategicky důležitým bodem
západního úseku italské fronty. Není proto divu, že během válečných let často
měnila vlastníka. Rakušané i Italové se zde několikrát vystřídali ve
vzájemně neúprosných střetech. Během nich byl pod vrcholem Doss Alta vyhlouben
nevelký obranný tunel, který se měl zanedlouho stát útočištěm československých
legionářů.
Českoslovenští legionáři se do bojů na italské
frontě zapojili koncem srpna 1918. Československá divize, které velel gen. Andrea
Graziani, se skládala z pěti střeleckých pluků, a byl jí svěřen úsek
alpského podhůří v šířce asi 20 km. Horský terén nepředstavoval vhodné
místo pro vedení ofenzívy. Válka na tomto bojišti měla být proto rozhodnuta
mnohem dále na východ, v oblasti řeky Piavy. Úkolem legionářů byla proto
obrana stávajících pozic, mj. též Doss Alta, kam byly přesunuty tři roty
33. Střeleckého pluku.
Rakouská vojska už od počátku září provedla
několikrát výpad na výšinu Doss Alto, hlavní útok však připravila na 21. září.
Ve čtyři hodiny ráno spustila mohutná dělostřelecká palba. Ta vyřadila
komunikaci, která legionářům znemožnila přivolat posily. Vzápětí následoval
útok rakouské pěchoty a to hned ze tří stran. Rakušané úspěšně využili členitý
terén, který jim umožňoval bezpečný přesun, a záhy dosáhli obranných linií. V zákopech
se rozhořel zuřivý boj muže proti muži. Ke slovu místo pušek a kulometů přišly
bodáky, nože a lopatky. Útočníci měli početní přesilu a zanedlouho donutili
legionáře stáhnout se do obranného tunelu. Ti se v tunelu zabarikádovali a
naproti vchodu umístili kulomet. V nevelkém prostoru a s nedostatečnými
prostředky se jim podařilo odrazit několik rakouských výpadů, poradili i s plynovými
granáty a plamenomety. Zdánlivě bezvýchodná situace obránců se prudce změnila
po několika hodinách, když dorazily posily. Protivník, najednou svírán ze dvou
stran, byl donucen chvatně opustit těžce nabyté pozice. Kóta byla ubráněna.
Boje na Doss Altu, které trvaly necelý jeden den, si
vyžádaly sedm padlých a pět zajatých legionářů, kteří byli následujícího dne,
jako zběhové, popraveni. Z této statistiky je patrno, že se nejednalo
o velké střetnutí. Důležitější však byla houževnatost obrany, která znovu
utvrdila představitele dohodových mocností, že s Čechoslováky je nutno
počítat jako s důležitým spojencem na válečném poli.
Autor: Aleš Binar,
foto: VÚA-VHA Praha
