12.9.2014 • V létě 1940 se
druhá světová válka přesunula se vší razancí i do vzduchu. Bitva
o Británii, která zuřila od 10. července do 31. října 1940, byla
dalším z řady střetnutí, v němž se osvědčili českoslovenští letci. A
právě úspěšná účast čs. letců v kulminačním dni bitvy o Británii 15. září
se stala památným dnem resortu Ministerstva obrany ČR.
Českoslovenští letci prokázali své kvality nejdříve jako
piloti polského letectva, posléze během bitvy o Francii.
V československých perutích RAF sloužily během druhé světové války stovky
mužů, z nichž drtivá většina začala létat, když jim bylo 18, 19 let. Přes
prokázané hrdinství však jen nemnoho z nich vystoupilo z anonymity.
Mezi ty, jejichž jména nezůstala zapomenuta, patří i několik leteckých es.
Nejúspěšnějším československým letcem v královském
letectvu se za druhé světové války stal Karel Kuttelwascher, kamarády zvaný
Kut. První bojový křest absolvoval jako třiadvacetiletý příslušník
francouzského letectva. Po přesunu do Anglie sloužil v RAF, nejdříve
u 1., pak u 23. stíhací perutě, kde na stroji Hawker Hurricane
létal jako noční stíhač. Přestože zaznamenal 18 potvrzených sestřelů, svou
dráhu aktivního letce ukončil relativně brzy, v říjnu 1942, kdy byl
přidělen k československému leteckému inspektorátu.
Naopak Josef František začal svou bojovou dráhu již v polském
letectvu. Ač pilotoval pouze průzkumný letoun, vyznamenal se útokem ručními
granáty na kolonu německého vojska. V rámci RAF byl přirazen k polské
303. stíhací peruti, s níž dosáhl během několika týdnů 17 jistých
sestřelů. Bojových úspěchů mohlo být snad i více, avšak za dodnes
nejasných okolností se dne 8. října 1940 jeho letoun zřítil během
rutinního hlídkového letu.
Alois Vašátko byl nejstarší mezi československými esy. V době,
kdy odešel do Polska, měl za sebou již deset let vojenské služby. Protože však
jeho původní specializací bylo dělostřelectvo, poprvé usedl do kokpitu až ve
věku 29 let. Většina z jeho 15 leteckých vítězství spadá do období bojů ve
Francii, několik úspěchů, mj. sestřel německého bombardéru, zaznamenal
i během bitvy o Británii. V následujících letech vystřídal řadu
velitelských funkcí, než v červnu 1942 jeho život ukončil střet s nepřátelským
letounem Focke-Wulf 190.
V okamžiku, kdy se František Peřina rozhodl emigrovat
z českých zemí a vstoupit do zahraničního odboje, měl nejlepší předpoklady
stát se skvělým bojovým pilotem. V československé armádě absolvoval řadu
leteckých kurzů, pozorovacích i stíhacích, a v roce 1937 reprezentoval
Československo na letecké přehlídce ve švýcarském Curychu. Obdobně jako jeho
starší kamarád, i František Peřina zaznamenal většinu sestřelů nad půdou
Francie, neboť pro zranění se k 312. stíhací peruti připojil až
v září 1940. Československé velení si jej vzápětí vybralo pro práci
v inspektorátu letectva, kde měl na starosti výcvik. Do boje se již
nevrátil, přesto jeho „skóre“ za dobu války činilo úctyhodných 12 potvrzených
sestřelů.
Miloslav Mansfeld byl dalším z es, který, když ilegálně
přecházel hranice, aby se zapojil do československého odboje, měl za sebou
několikaletou praxi jako denní i noční pilot stíhacích a bombardovacích
letounů. Do bojů nicméně zasáhl až na konci bitvy o Británii, kdy byl
převelen do 111. stíhací perutě ve Skotsku. Na konci roku 1940 se dobrovolně
přihlásil pro noční stíhání a poté působil u 68. stíhací perutě,
v níž byla později ustavena československá letka. Do konce války sestřelil
10 nepřátelských strojů a dvě střely V-1.
Působení československých pilotů v RAF během let druhé
světové války, a zejména v nejtěžších dnech pro Spojené království –
v období bitvy o Británii –, tvoří nedílnou součást vojenské tradice
Armády České republiky. Řada letců je dnes právem připomínána pro své výjimečné
zásluhy v boji proti nesvobodě. Ne vždy tomu tak ale bylo. Necelé tři roky
po skončení války se v Československu dostal k moci komunistický
režim a britští letci se ocitli v nemilosti a měli být vymazáni
z oficiálních dějin. Karel Kuttelwascher proto znovu emigroval do
Spojeného království, stejně jako Miloslav Mansfeld, který ještě jednou
vstoupil do služeb RAF. Poslední z přeživších, František Peřina, se po
útěku z vlasti usadil ve Spojených státech. Osudy těchto československých letců
tudíž dokládají, že boj proti útlaku je mnohem více celoživotním údělem, než
jednorázovým hrdinstvím.
Autor: Aleš Binar, foto: VÚA-VHA Praha
