29.8.2014 • Ve čtvrtek 28. srpna si
v prostorách Klubu UO na Šumavské připomněli představitelé a členové
Českého svazu bojovníků za svobodu, Historicko - dokumentační komise jeho
městského výboru v Brně a dále hostitelské Univerzity obrany 70. výročí
zahájení Slovenského národního povstání.
Slavnostní
shromáždění zahájila předsedkyně Městského výboru ČSBS Irena Matyášková a jeho
účastníky pozdravila i místostarostka městské části Královo Pole Andrea Pazderková.
Zástupce Univerzity obrany kapitán Roman Hanzlík pak aktualizoval odkaz SNP pro
současnost, když připomněl pět českých vojáků padlých nedávno
v Afghánistánu, kteří byli schopni postavit se současným nástrahám stejně,
jako se účastníci povstání vzepřeli tehdejší tyranii.
Tajemnice MěV ČSBS Brno Marie Kudličková v hlavní části
setkání připomněla příčiny, průběh a výsledky Slovenského národního
povstání. To bylo důsledkem změn, k nimž v roce 1943 došlo ve Slovenském štátě ve prospěch hnutí
protifašistického odporu. Vládnoucí klerofašistický luďácký režim se dostával
s postupující frontou do stále hlubší krize a vnitřní izolace.
Nejotevřeněji se situace projevila ve slovenské armádě, která byla jednou
z hlavních mocenských opor luďáckého režimu. Koncem roku 1943 došlo
k propojení jednotlivých proudů ve slovenském odboji a vytvoření ilegální
Slovenské národní rady, jejíž členové přijali koncem roku 1943 tzv. „Vánoční
dohodu“, ve které se vyslovili pro zahájení příprav celonárodního povstání na
Slovensku s cílem znovuobnovení společného státu Čechů a Slováků na
svobodných a demokratických základech.
Na jaře 1944
se vytvořilo na Slovensku tzv. „Vojenské ústředí“ v čele
s podplukovníkem Jánem Golianem, které soustřeďovalo odbojáře z řad
vojáků slovenské armády. Dne 23. března 1944 byl podplukovník Ján Golian
povýšen prezidentem ČSR dr. Edvardem Benešem na plukovníka a jmenován vedoucím
příprav na slovenské povstání.
V létě
1944 se na Slovensku zaktivizovalo partyzánské hnutí, kde důležitou roli hrály
výsadky ze SSSR, jejichž členy byli sovětští i českoslovenští vojáci.
Vystupňování bojové činnosti partyzánů vedlo k ohrožení týlových
komunikací německé armády. Slovenská klerofašistická vláda spolu s prezidentem
Msgr. Jozefem Tisem proto souhlasila s vysláním německých jednotek na
Slovensko k obnovení pořádku, což se rovnalo faktické vojenské okupaci
německými vojsky. Německá armáda následně začala 29. srpna 1944 obsazovat
slovenské území.
 |
 |
V této
situaci došlo k nezbytnému vyhlášení ještě nedostatečně připraveného
povstání. Německé armádě se podařilo odzbrojit dvě východoslovenské divize a
tím zhatit hlavní cíl povstalců – otevření karpatských průsmyků pro postupující
Rudou armádu. Centrem povstání se stala Banská Bystrica, sídlo Slovenské
národní rady, která zde vyhlásila 1. září 1944 obnovení Československé
republiky jako společného státu Čechů a Slováků a převzala moc na osvobozeném
území. Velení nad 1. československou armádou na Slovensku převzal divizní generál
Rudolf Viest, který jako člen československé exilové vlády přiletěl
z Londýna.
Povstalcům se však nedostalo podpory zvenčí a bez ní nemohlo povstání německému
útoku dlouho odolat. Po dvouměsíčních bojích byla 1. čs. armáda poražena a její
zbytky ustoupily do hor, kde přešly k partyzánskému způsobu boje.
V brutálních represích, které po povstání následovaly, bylo vypáleno na 60
slovenských vesnic a osad, na 15 000 lidí bylo odvlečeno do koncentračních
táborů, kde mnozí zahynuli.
Slovenské
národní povstání, přestože nedosáhlo svých původně vytčených cílů, ukázalo
spolu s hrdinným bojem zahraničních československých vojáků na západní i
východní frontě a partyzánským odbojem v českých zemích, který
vyvrcholil pražským povstáním v květnu 1945, že Češi a Slováci odmítají
nacistickou okupaci a chtějí znovu žít ve společném státě – svobodné
Československé republice.
Autor:
Viktor Sliva s použitím materiálu Mgr. Jana Jandla
