25.6.2014 • Bitvě u Zborova, jejíž 97. výročí si v těchto dnech připomínáme, náleží v českých vojenských dějinách 20. století bezesporu výjimečné postavení. Od ní se totiž odvíjí mohutný rozvoj legionářského hnutí, které položilo základy pro vznik suverénního československého státu. Jestliže se bitva na Bílé hoře roku 1620, ne vždy právem, mytizuje jako konec české státnosti, bitvu u Zborova lze naopak, tentokrát již oprávněně, považovat za její nový počátek.

Záhy po vypuknutí první světové války umožnila Stavka, ruské nejvyšší velení, utvoření české vojenské jednotky. Tu však využívala nikoliv k podpoře československé nezávislosti, ale k vlastním válečným cílům. Situace se změnila až v důsledku revoluce, která vypukla v březnu 1917 a svrhla carizmus. Nová vláda, v tom zejména ministr války Alexandr Kerenskij, nebyla sice československému úsilí příznivě nakloněna, nenacházela se již v pozici, aby mohla rozhodovat podle svých zájmů. Dezerce v ruské armádě totiž nabyla takového rozsahu, že předtím nejpočetnější armádě světa začali chybět muži. Nemohla tudíž odmítnout žádost československé střelecké brigády, která se jako jednotka dobrovolně přihlásila k účasti na ofenzívě, jejíž zahájení se plánovalo na začátek července 1917.

​

Před jejím zahájením se v obci Jezerné sešla československá brigáda a její tři pluky poprvé jako celek. Do té doby byli Čechoslováci rozděleni po jednotlivých rotách a četách a plnily zpravodajské úkoly. Nyní se měli bývalí rozvědčíci poprvé účastnit ofenzivního boje. Ruské velení přitom „zneužilo“ vysoké bojové morálky Čechoslováků a odmítlo vydat potřebné zbraně, především kulomety. Místo toho bylo legionářům stroze oznámeno, že jestliže chtějí kulomety, ať si je vezmou od nepřítele. Málokdy byla ironie tak prorocká…

Ruská ofenzíva začala dne 1. července 1917. Československé brigádě byl v původních plánech svěřen pouze podpůrný úkol. Celkem 3500 legionářů proto zaujalo úsek fronty v délce asi šesti kilometrů. To byl poměr, se kterým se za podmínek zákopového boje nedala vést útočná operace. Českoslovenští poručíci Otakar Husák a Stanislav Čeček proto přišli s novým operačním prvkem. Místo útoku v lineární formaci, která přežívala ještě z dob napoleonských válek, prosadili, aby legionáři vyrazili proti nepříteli v malých, na sobě nezávislých skupinách; ty se mohly snáz vyhýbat hlavním ohniskům odporu a pronikat do týlu. Tato elementární změna znamenala zásadní obrat ve způsobu vedení boje.

Novou taktiku mohli legionáři vyzkoušet již následujícího dne. V devět hodin dopoledne vyrazila brigáda do útoku. Nejtěžší boje se rozhořely na severním křídle, kde se nacházel 1. střelecký pluk, zejména o kótu 391 a o výšinu s názvem Mogila. Do poledne byly obě lokality dobyty, ale postup se proti očekávání nezastavil a pokračoval až do třetí hodiny odpolední. To již Čechoslováci stáli asi pět kilometrů hluboko v nepřátelském území, přičemž překonali několik obranných linií. V podmínkách zákopového boje se jednalo o ojedinělý výkon. Brigáda současně získala tolik zajatců, kolika sama disponovala muži, a nakonec i ony kýžené kulomety.

Československé vítězství nezůstalo bez ohlasu. Především legenda, která se kolem bitvy vytvořila, rozhodla nejen o rozšíření střelecké brigády na armádní sbor o desítkách tisíc mužů, ale navíc též o vzniku dalších československých jednotek ve Francii a v Itálii. Sám Kerenskij, zpočátku vůči Čechoslovákům skeptický, brigádu osobně navštívil a odměnil za vynikající výsledek. Koneckonců v rámci jeho ofenzívy se jednalo o jediný úspěch.

Přestože v následujících dnech a týdnech museli českoslovenští legionáři dobyté pozice chvatně opustit, přičemž během ústupu ztratili více mužů, než v průběhu zborovské bitvy, tím, že svým výkonem fakticky umožnili vytvoření československého vojska, zůstalo jejich vítězství trvalé.

Autor: Aleš Binar​, foto: VÚA-VHA​