24.5.2016 • Období tzv.
heydrichiády, které trvalo od konce měsíce května do počátku července roku
1942, představuje jeden z nejtragičtějších momentů českých dějin. Na jejím
počátku byla operace Anthropoid a atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího
říšského protektora a jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše.
Po útoku na Heydricha zahájil bezpečnostní aparát
nacistického režimu sérii tvrdých preventivních a odvetných opatření. Represe
neskončily smrtí atentátníků, ale vyžádaly si životy jejich rodinných
příslušníků, dalších desítek osob, které se dobrovolně zapojily do odboje, a
stovek až tisíců těch, kteří byli obviněni ze „schvalování atentátu“.
Odstrašujícím příkladem se pak stalo vyhlazení dvou obcí, Lidic a Ležáků.
Kdo však byli oni atentátníci? Jaká byla jejich motivace
provést tak vysoce riskantní čin? Věděli, že jdou na jistou smrt, anebo
kalkulovali s možností, že se dožijí konce války?
Výsadek Anthropoid zahrnoval pouze dva odhodlané mladé muže,
Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, Slováka a Čecha. Jozef Gabčík pocházel z obce
Poluvsie na Žilinsku, vojenskou prezenční službu sloužil u 14. pěšího
pluku v Košicích a jako délesloužící důstojník zůstal v armádě až do
roku 1937. Poté si našel místo ve vojenské chemické továrně v Žilině a po
úrazu, při němž takřka oslepl, pracoval ve skladu v Trenčíně. Zde také,
během léta 1939, provedl sabotáž na přepravních zásobnících bojových látek, aby
je nemohla převzít německá armáda.
Jana Kubiše, rodáka z nevelkých Dolních Vilémovic na
Třebíčsku, zase prezenční služba zavedla do Opavy. Jako délesloužící důstojník
byl převelen k 34. pěšímu pluku a stal se velitelem čety, která byla
pověřena hájit jednu z lehkých pevnůstek v okolí slezské metropole. Okolnosti
neumožnily, aby svůj úkol splnil. Místo toho byl nucen vydat opevnění do rukou
nepřítele bez jediného výstřelu. Po demobilizaci v říjnu 1938 se vrátil
domů k dělnické profesi.
Poprvé se oba muži setkali v Krakově, kde se utvořila
vojenská skupina exulantů, a společně podepsali závazek ke vstupu do
francouzské cizinecké legie. Po vypuknutí války se sešli v řadách první
československé divize, která se zformovala v jihofrancouzském Agde. Po ústupových
bojích a porážce Francie v červnu 1940 byli převeleni do řad československé
brigády v Anglii.
V průběhu roku 1941 zahájila tzv. Zvláštní skupina D štábu
československé armády nábor uchazečů pro zvláštní operace. Adepti podstupovali
náročný výcvik, který se skládal ze tří částí, základního, jehož náplní byla
výuka útočného boje a trénink seskoků, udržovacího a speciálního.
Mezi prvními, kdo podstoupil tento výcvik, byl Jozef Gabčík,
po něm byl přijat i Jan Kubiš. Vzhledem k tomu, že každý adept byl
průběžně a podrobně hodnocen, zachovala se svědectví o jejich charakteru. O Gabčíkovi
se lze dočíst následující: „Rázný a plně disciplinovaný voják. Není tak bystrý
jako ostatní a je pomalejší v získávání znalostí. Je naprosto spolehlivý a
velmi zapálený, překypuje zdravým rozumem… Je dobrý vedoucí, když si je jist
svým úkolem, a plní naprosto přesně rozkazy…“ Hodnocení Kubiše bylo poněkud
stručnější: „Velmi spolehlivý voják, klidný, občas se dopouští dobromyslného
popichování. Klasifikace D, může se vypracovat na B.“
Až v průběhu výcviku bylo Gabčíkovi s Kubišem
oznámeno, že byli vybráni pro zvláštní operaci v protektorátu. Současně se
dozvěděli, že šance na návrat jsou mizivé. Pro náročnost výcviku
i logistických nedostatků nemohl být nicméně dodržen původní termín. Záměr
spáchat atentát na Reinharda Heydricha při příležitosti výročí československé
státnosti dne 28. října 1941 nevyšel. Bylo potřeba počkat až do 27. května
1942, než byly okolnosti dostatečně příznivé.
Okamžikem provedení atentátu se Gabčík s Kubišem stali
nejhledanějšími muži Třetí říše. Na jejich dopadení byla vypsána odměna jednoho
miliónu říšských marek. Na útěku před okupační mocí vystřídali několik úkrytů,
až nalezli, společně s dalšími pěti výsadkáři, útočiště v kostele
sv. Cyrila a Metoděje. Nicméně již 18. června 1942 byla jejich skrýš
odhalena. V brzkých ranních hodinách byl kostel obklíčen a začalo jeho
dobývání, které se protáhlo na několik hodin. Odpor obránců byl zlomen teprve
poté, co jim došly náboje. Poslední kulku si každý z výsadkářů nechal pro
sebe.
Osudy členů výsadku Anthropoid byly tragické, ale jejich
činy, především během jejich poslední mise, podávají svědectví o velkém
odhodlání a vůli překračující dimenzi lidského života. Tato skutečnost dodnes
zůstává plnohodnotnou součástí české vojenské tradice.
V článku byla použita citace z publikace „Atentát.
Operace Anthropoid 1941-1942“ (vydalo Ministerstvo obrany ČR – AVIS, Praha
2002).
Autor: Aleš Binar, foto: ČTK a VÚA
