6.5.2014 • Bitva u Arrasu,
od které letos uběhlo 99 let, je nejen mezníkem na cestě k české státnosti,
ale též dokladem významu francouzské Cizinecké legie pro utváření vojenské
tradice Armády České republiky. Zastavme se tedy několika slovy u toho, co
to vlastně ona Cizinecká legie byla.
Cizinecká legie je útvarem francouzské armády, který byl zřízen
v roce 1831. Její vznik souvisel s tzv. červnovou revolucí roku 1830,
během níž přijalo francouzské Národní shromáždění zákon, zakazující cizincům
službu v jednotkách francouzské armády. Záměrem zákona bylo, aby se
francouzská armáda stala armádou Francouzů a nemohla být nikdy použita proti
vlastnímu národu. Vzápětí po revoluci nicméně Francie zahájila vojenské tažení
do Alžíru, během něhož záhy vyvstal problém rekrutace branců. Aby bylo možno
obejít právě schválený zákon, bylo cizincům umožněno sloužit ve zvlášť
vyčleněném oddílu.
V době, kdy se tvořilo koloniální panství Francie, měli
příslušníci Cizinecké legie zakázáno vstoupit na půdu Francie. Sídlem legie
bylo proto až do roku 1962 alžírské město Sidi-Bel-Abbés. Cizinecká legie
zastávala heslo, že „legionář se nestává Francouzem krví získanou, ale krví vydanou“,
což v praxi znamenalo, že ten příslušník legie, který utrpěl v boji
zranění, mohl zažádat o francouzské státní občanství.
Vzhledem k tomu, že se velká část žadatelů o vstup
do legie rekrutovala z deklasovaných společenských vrstev, dobrodruhů,
psanců a kriminálníků, vypracovali jejich nadřízení důstojníci promyšlený
systém disciplinace. Prostředkem pro utužení kolektivu a zvýšení morálky bylo
někdy až přehnané zdůrazňování tradice a historie legie, řízení se kodexem cti
i sdílením specifické kultury, především nepřeberného množství
legionářských písní. Pro úplnost lze uvést jednu zajímavou analogii. Symbolem
legie je vybuchující granát, jinak velmi rozšířený emblém řady jednotek a
armád. V Armádě České republiky užívá tento motiv vojenská policie.
Za svou existenci byla francouzská Cizinecká legie nasazena
v řadě konfliktů fakticky na celém světě. Bojovala na americkém kontinentu
v Mexiku, v Asii v Indočíně nebo na Blízkém východě, ve většině
afrických zemí a v Evropě, zde zejména ve Španělsku a v Itálii. Pravidlo,
že Cizinecká legie bojuje mimo Francii, bylo několikrát porušeno. A bylo
porušeno i v letech první světové války, kdy byla nasazena na západní
frontě.
Po vypuknutí války vstupovali do Cizinecké legie příslušníci
řady národů, mezi nimi i Češi, pro které představoval vstup do legie
jedinou možnost, jak se zapojit do protirakouského odboje. Na jihu Francie ve
městě Bayonne byla během srpna 1914 utvořena ryze česká rota, která byla
zařazena do praporu „C“ 2. pochodového pluku, jenž byl součástí Marocké
divize. V českém povědomí je tato jednotka známá spíše jako „rota Nazdar“
nebo též „Compagnie Nazdar“ a to podle způsobu, jak se Češi mezi sebou
zdravili.
V říjnu 1914 byla celá Marocká divize poslána na
západní frontu. Nejdříve sloužila na klidném úseku v oblasti Champagne, avšak
v dubnu 1915 byla přeložena do oblasti Artois, kde se připravovala
rozsáhlá ofenzíva. Příslušníci Cizinecké legie byli považováni za
postradatelnou součást francouzské armády; byli vybaveni zastaralými zbraněmi,
kupříkladu třicet let starými puškami, a pouze nejnutnější výstrojí, první
měsíce na frontě neměli ani ocelové přílby. Nemohlo tedy překvapit rozhodnutí,
že Marocká divize bude tvořit hrot připravované ofenzívy, kde se také očekávaly
nejvyšší ztráty.
V dopoledních hodinách dne 9. května 1915 byl
prapor C společně s českou rotou jako první vržen do útoku vůči německým
zákopům, jež Francouzi překřtili na Ouvrages blancs, bílé mosty. Bojové nadšení
českých legionářů bylo sice vysoké, o čemž svědčí průnik přes tři nepřátelské
linie, nemohlo však bitvu rozhodnout. Ještě téhož dne byli nuceni ustoupit na
výchozí pozice. Ztráty byly neúměrné. Prapor ztratil všechny své důstojníky a
dvě třetiny mužstva, v samotné rotě Nazdar zůstalo z původních asi
250 mužů necelá stovka vojáků, což znamenalo jediné – rozpuštění jednotky.
Celkové ztráty Čechů v bitvě však dnes jen těžko někdo spočítá. Čeští
dobrovolníci byli totiž roztroušeni i v dalších jednotkách Cizinecké
legie.
Pro následující vývoj je o to důležitější, že mezi
přeživšími byl kapitán Josef Šnejdárek, který během bitvy velel rotě 4. pluku
alžírských střelců. Šnejdárek společně s dalšími cizineckými legionáři
českého původu byli o několik let později převeleni k 21. československému
střeleckému pluku. Tento pluk již představoval skutečně plnohodnotnou vojenskou
jednotku tvořícího se československého státu.
Autor: Aleš Binar, foto:
Vojenský ústřední archiv Praha
