2.10.2013 • Karpatsko-dukelská operace představuje v dějinách české vojenské tradice kontroverzní kapitolu. Rozpory pramení nejen ze skutečnosti, že byla zahájena pro své politické pozadí a zájmy Sovětského svazu, ale i z faktu, že v ní bylo pokračováno i přes vysoké ztráty a nepatrný strategický přínos. Nelze nicméně opomenout význam, jaký byl bitvě přikládán před listopadem 1989. Tehdy byl 6. říjen připomínán jako Den československého vojska. Dnes je jedním z památných dnů resortu MO.

Za jakých okolností operace proběhla a co vzbuzuje ony kontroverze? V létě roku 1944 se pod tíhou soustředěného tlaku z východu i západu otřásly základy evropské hegemonie Třetí říše. Rudá armáda postoupila daleko na západ a přiblížila se původním československým hranicím. Představitelé protifašistického odboje na Slovensku vypracovali proto plán celonárodního povstání, které mělo vypuknout v okamžiku, kdy se sovětské svazky dostanou do bezprostřední blízkosti slovenského území. Situace se však vyvinula jinak, než bylo očekáváno. Po dohodě s vládou Jozefa Tisa totiž vstoupily dne 29. srpna 1944 na území Slovenské republiky vojska Wehrmachtu. Nezbývalo, než povstání vyhlásit předčasně.

Sovětské velení reagovalo na sled událostí urychlenou přípravou vojenské operace, jejímž cílem bylo překročit hřbety Karpat a spojit se s povstaleckým vojskem. Riskantními prvky plánu byly nejen nevýhodný terén, ale též spoléhání se na skutečnost, že povstalci odzbrojí dvě slovenské divize na východě státu a otevřou průchod horskými průsmyky. Realizací operace byl pověřen 1. ukrajinský front, respektive 38. armáda generála K. S. Moskalenka, v jejíž sestavě se nacházel tehdy právě ustavený 1. československý armádní sbor v čele s generálem Janem Kratochvílem. Svazek se skládal ze čtyř brigád, z toho jedné paradesantní a jedné tankové, a dohromady měl asi 16 700 mužů.

O krátkosti přípravy celé operace svědčí, že boje na přístupových cestách k Dukelskému průsmyku byly zahájeny již 8. září. Německá vojska měla nicméně z kopců do údolí skvělý výhled, odhalila pohyby jednotek a mohla důkladně připravit obranu. Z tohoto důvodu byl postup již od počátku velmi pomalý; obzvláště tuhé boje se rozpoutaly o obec Machnówka a o Hyrowu horu. Kromě toho selhaly kalkulace velení. Klíčové dvě slovenské divize se k povstalcům nepřidaly, ale své pozice přenechaly německým jednotkám. Během prvních dnů bojů došlo k dodnes neobjasněnému rozhodnutí, o jehož pozadí lze pouze spekulovat. Velitel 1. ukrajinského frontu, maršál I. S. Koněv, svévolně a mimo svou kompetenci odvolal generála Kratochvíla a novým velitelem sboru jmenoval generála Ludvíka Svobodu.     

Teprve po měsíci bojů, dne 6. října 1944, podařilo se překročit bývalé státní hranice a ovládnout obec Vyšný Komárnik. Útok se poté rozvinul jižním směrem na obec Nižný Komárnik s cílem zajistit přístup k řece Ondavě. Německou obranu se na tomto směru podařilo prolomit nicméně až 31. října. Tehdy už ale operace ztratila svůj smysl. Dne 28. října bylo totiž Slovenské národní povstání potlačeno.

Daň, kterou zaplatil československý armádní sbor za ovládnutí nevelké části slovenského území, byla vysoká. Celkové ztráty sboru, tzn. padlí, zajatí, nezvěstní a ranění, dosáhly 6300 mužů, což znamenalo takřka 40 % početního stavu, přitom v důstojnickém sboru činily bezmála 90 %. Následkem toho ztratil sbor, a to až do ledna 1945, bojeschopnost. Řadoví vojáci však obstáli se ctí. Nelze totiž nevidět důležitý prvek, koneckonců typický pro všechny okamžiky z dějin československého ozbrojeného odboje na východní frontě, totiž vysokou bojovou morálku a odhodlání, které si poradilo i s těmi nejtěžšími překážkami.

Autor: Aleš Binar​, foto: archiv ÚVA-VHA Praha