19.9.2013 • Měsíce a týdny před podpisem Mnichovské dohody patří
mezi nejpohnutější okamžiky z dějin české státnosti. Na rozdíl od
současníků je dnešnímu čtenáři známo, jak československá krize, která
v roce 1938 představovala prvořadou událost světového významu, neslavně skončila.
Ještě předtím, než dal diktát mocností vzniknout „mnichovskému syndromu“,
vzedmula se v české společnosti vlna patriotického nadšení.
Od jara 1938 se zhoršovaly vztahy mezi
československým státem a Sudetoněmeckou stranou. Krize vyústila až do povstání
sudetoněmeckého obyvatelstva v polovině září téhož roku. Revolta byla sice
rychle a bez větších obtíží pacifikována, tímto okamžikem však ztratil
československý stát kontrolu nad vývojem událostí.
Adolf Hitler totiž prohlásil Třetí říši za ochránce
německé menšiny a jejím jménem vstoupil do jednání se Spojeným královstvím a
Francií. Na setkáních v Berchtesgadenu a v Londýně bylo docíleno
dohody, totiž, že obě západoevropské mocnosti donutí odstoupit Československo
území, které obývala německá národnostní menšina. Československá vláda,
v jejímž čele stal Milan Hodža, požadavek dne 21. září 1938
akceptovala. Rozhodnutí ale narazilo na rozhořčený odpor české společnosti;
mohutné demonstrace a projevy nesouhlasu v českých zemích, obzvláště pak
v Praze, donutily vládu podat demisi.
Nová vláda generála Jana Syrového pod tlakem
okolností vyhlásila o půl jedenácté večer dne 23. září mobilizaci. Ta
se týkala všech ročníků ve věku do 40 let. Odhodlání branců bylo tak
veliké, že většina ani nečekala na upřesňující informace a ještě během noci se
hlásila u příslušných velitelství. Nadšení pro věc nicméně přinášelo
množství problémů, řada branců musela být poslána zpět domů, aby si přibalila
potřebné nejnutnější vybavení, jako například zubní kartáček apod.
Během pěti dnů byla mobilizace dokončena.
Československá armáda čítala 1,5 miliónu mužů, rozdělených do sedmi armádních
sborů, které se skládaly z celkem 45 divizí, z nichž 20 představovalo
zabezpečovací a 25 manévrovací složku. Armáda dále disponovala necelými 500
tanky a asi 600 bojovými letadly a pohraničním opevněním, které zahrnovalo bezmála
10 000 objektů. V mezinárodním srovnání se jen podle počtu svazků
jednalo o šestou největší ozbrojenou sílu světa. Jejím velitelem se stal
generál Ludvík Krejčí, jehož štáb přesídlil do Račic u Vyškova. Očekávalo
se, že nepřítel provede současně útok z Horního Slezska a z Rakouska s cílem
oddělit Čechy od Slovenska; hlavní síly byly proto rozmístěny v ohrožených
místech Slezska a na jihu Moravy.
Nebude daleko od pravdy, uvede-li se, že Hitler po obdržení
zprávy o československé mobilizaci zuřil. Veřejně oznámil, že nebudou-li
akceptovány jeho požadavky do 28. září, zaútočí na Československo. Ozbrojený
střet hrozil přerůst v celoevropský konflikt. Československo mělo totiž
spojeneckou smlouvu s Francií a Sovětským svazem a podporu malodohodových
zemí, Francie byla smluvně svázána s Británií.
Československé armádě nicméně nebylo dopřáno, aby své
kvality osvědčila v boji. Do vývoje ještě jednou zasáhla mezinárodní
diplomacie. Na poslední chvíli svolaná konference představitelů čtyř mocností
do Mnichova v brzkých ranních hodinách dne 30. září 1938 zpečetila
osud prvorepublikové demokracie. Bylo rozhodnuto, že Československo musí
podstoupit své pohraniční území Německu.
O Mnichovské dohodě jednala československá
vláda téhož dne dopoledne a za předsednictví prezidenta Edvarda Beneše diktát
přijala. Ještě ten den začala armáda opouštět své pozice v pohraničí.
Autor:
Aleš Binar, foto: VÚA-VHA Praha
