11.7.2013 • Památným dnem
resortu Ministerstva obrany je 14. červenec, jenž připomíná první střetnutí
mezi husitskými vojsky a bojovníky křížových výprav v bitvě na Vítkově
v roce 1420. Hrdinnou obranu husitské posádky na pražské hoře Vítkov si
připomenou i příslušníci Univerzity obrany.
Po smrti českého krále Václava IV. v roce 1419 se české
země staly jevištěm ojedinělého náboženského a politického hnutí – husitství. Do
léta 1420 se tvořící se houfy náboženských nadšenců střetávaly pouze
s nevelkými skupinami ozbrojenců katolické šlechty; jednou z těchto
srážek byla i bitva u Sudoměře. Mezitím vyvstal tvořícím se husitským
jednotkám nový a mocný nepřítel. Papež Martin V. vyhlásil křížovou výpravou, do
jejíhož čela se postavil bratr zemřelého českého krále, tehdy římskoněmecký a
uherský král, Zikmund Lucemburský.
Koncem dubna zahájila křižácká vojska přesun ze slezské Svídnice
do Čech. Dobyla Hradec Králové a Kutnou Horu, kde se začala připravovat k útoku
na Prahu. Na obranu hlavního města přicházely z blízkého i vzdáleného
okolí, zejména z Tábora, z východních a severozápadních Čech, oddíly
husitských vojsk. Přísun nových sil se však jen z části vyrovnal faktu, že
Zikmundovi spojenci ovládali oba hrady v samotné blízkosti města, Vyšehrad
a Pražský hrad.
Husité se proto uzavřeli za městské hradby a opevnili jediný
neobsazený vrch – Vítkov. Společné vojenské velení husitů pověřilo jeho obranou
Jana Žižku z Trocnova, který rozhodl přehradit východní stranu kopce. Oproti
zažitým představám čelila pak v bitvě křižáckým vojskům ve skutečnosti
opevněná zídka a několik srubů, nikoliv později proslavená vozová hradba.
Strategický význam vrchu se ukázal v okamžiku, kdy
křižáci přitáhli k městu. Zikmundova válečná rada totiž rozhodla nejdříve
dobýt Vítkov, dnes nazýván Žižkov, a pak společně ze všech tří vyvýšenin zaútočit
na Prahu.
Samotný boj o vrch měl sice dramatický, nicméně
z vojenského hlediska jednoduchý průběh. Útok těžké jízdy se rozbil
o připravená opevnění, o něž se následně rozpoutal houževnatý boj.
Křižáci nemohli na úzkém hřebeni využít svou početní převahu, přesto jejich
nápor hrozil prolomit obrannou linii. Až výpad cepníků z Prahy do boku
křižáků rozhodl o jejich porážce.
V tomto manévru spočívá příčina vítězství husitských
vojsk. Husité se střetli s nepřítelem, který měl silně vyvinutý smysl pro
čestný způsob vedení boje. Šlechtická vojska totiž považovala jiné, než čelní
střetnutí za nedůstojné, dokonce za podlé. Na tomto základě rozpracovalo
středověké vojenství taktiku sevřeného útoku „železné jízdy“. Její efekt byl
v čelním střetu ničivý, jeho slabinou byla slabá ochrana boků a týlu útvaru.
Po této porážce se útočníci vrátili do tábora, a protože
Zikmundovi zakrátko došly peníze na vedení náročného podniku, jeho vojska se
postupně rozešla domů. Křížová výprava tak skončila fiaskem, ztroskotala
fakticky na prvním neúspěchu. Tím, že křižáci vyklidili Čechy, otevřel se
prostor pro rozmach husitského hnutí. Husité, kteří se po bitvě zorganizovali
v několik vojenských společenství, se záhy stali hlavní mocenskou silou
v českých zemích a zanedlouho poté i ve střední Evropě.
Vítkov tím, že se stal místem, kde byla odražena křižácká
vojska, získal v dějinách české státnosti symbolickou hodnotu. Ta byla za
více než půl tisíciletí vyjádřena rozhodnutím vystavět na vrchu Památník Národního
osvobození, který dnes existuje pod názvem Národní památník, jemuž dominuje jezdecká
socha Jana Žižky z Trocnova.
Autor: Aleš Binar,
kresby: Adolf Liebscher, Josef Mathauser, foto: Miroslav Šindelář
