První československý samostatný polní prapor, který se od roku 1942 připravoval v Buzuluku na bojové nasazení, byl dne 30. ledna 1943 slavnostně vypraven na frontu. Jednotka, v čele s plukovníkem Ludvíkem Svobodou, se měla připojit k ofenzívě Rudé armády, která od listopadu předchozího roku rychle postupovala, přičemž obsadila území rozlohou srovnatelné s dnešním Španělskem. Nicméně v důsledku nevídaného tempa postupu nezajistila dostatečnou obranu zadních linií. Polní maršál Erich von Manstein, kterému bylo svěřeno velení Skupiny armád Jih, tuto situaci předvídal, nechal nepřítele postoupit dále do srdce Ukrajiny, a poté, v únoru 1943, zahájil mohutný útok, který směřoval z prostoru Dněpropetrovsk na sever na města Charkov a Bělgorod. Mířil tedy do boku a týlu sovětských armád. Sovětské velení bylo tímto obratem zaskočeno a Rudá armáda, nepřipravena na vývoj situace, začala překotně ustupovat.

Změna strategické situace na frontě znamenala, že československý prapor dostal nový úkol. Tím bylo zajištění obrany podél řeky Mža, která protékala zhruba západovýchodním směrem jižně od Charkova. Rozkaz zněl nepustit nepřítele přes řeku. Dne 3. března jednotka zaujala pozice v úseku mezi obcemi Mirgorod a Arťuchovka na severním břehu řeky o šířce asi 10 km. V té době ještě probíhaly boje o obec Taranovku, která se nacházela asi 15 km jižně od postavení jednotky; před praporem se tak nacházelo fakticky území nikoho. Za této situace rozhodl plk. Svoboda o vyslání první roty pod vedením npor. Otakara Jaroše do Sokolova, obce na jižním břehu Mži, které skýtalo výhodné podmínky pro vybudování předsunuté obrany. Další dvě roty v čele s npor. Janem Kudličem a npor. Vladimírem Jankem byly dislokovány v prostoru obcí Mirgorod a Arťuchovka.

Dne 7. března se německé jednotky přiblížily ze západu k Sokolovu, ale po krátké přestřelce se daly na ústup. Následujícího dne, 8. března 1943, zaútočily s o to větší silou. Útok na Sokolovo byl svěřen plukovníkovi Martinu Unreinovi, který velel uskupení složeného z jednoho celého pluku a tří nižších svazků; lze tedy jednoznačně vyvrátit rozšířená tvrzení, že proti československému praporu stály jednotky Waffen SS. První střet, fakticky jen průzkum bojem, se uskutečnil nedlouho po poledni. Nepřítel byl odražen avšak za cenu toho, že zcela rozkryl československou obranu. Během druhého útoku, který byl zahájen kolem třetí hodiny odpoledne, měl již značnou výhodu.

V detailech se popis vlastních bojů o Sokolovo liší. Shoda panuje v tom, že boje byly tvrdé. Českoslovenští obránci byli zatlačeni ke kostelu, kolem něhož vybudovali kruhovou obranu. V té době došlo zásahem do vysílačky ke ztrátě spojení s velitelstvím a krátce nato padl velitel roty. Plukovník Svoboda vydal rozkaz o stažení jednotky za řeku, ten se však k rotě nedostal. Navíc pokus o posílení obrany těžkou vojenskou technikou ztroskotal na tom, že led, který pokrýval hladinu řeky, se pod její tíhou prolomil. V nočních hodinách pak byly zbytky sokolovské roty nuceny obec vyklidit, poslední Čechoslováci opustili Sokolovo zhruba ve čtyři hodiny ráno. Hlavní obranná linie však byla uhájena.

Splnění rozkazu nepustit nepřítele za řeku bylo vykoupeno krvavou daní. Z necelé tisícovky mužů (a žen) ztratil československý prapor během bojů ve dnech 8. až 13. března, kdy bránil svěřený úsek, na 220 svých příslušníků, z nichž asi polovina padla. V Sokolovu také prapor ztratil takřka všechny protitankové pušky, 21 kulometů a 5 minometů. Přestože dnes je již velmi obtížné, ne-li nemožné, se ztotožnit s dobovou interpretací bitvy jako „krví zpečetěného“ bratrství mezi Sovětským svazem a Československem, přes určitá pochybení velení představuje obětavost a houževnatost, s jakou prapor usiloval o splnění zadaného rozkazu kvality, jež jsou důstojnou součástí vojenské tradice Armády České republiky.

Autor: Aleš Binar, foto: archiv VÚA-VHA​